Buněčné organely a struktury

Buněčné organely jsou složitější buněčné struktury se specifickou funkcí. Jsou to vlastně funkční „orgány“ buňky. „Orgány“ v uvozovkách, protože se jedná o subcelulární (podbuněčné) útvary, kdežto pravé orgány jsou tvořeny tkáněmi (u živočichů) nebo pletivy (u rostlin), složenými z jednotlivých buněk. Buňka je rozčleněna (kompartmentována) na mnoho takových organel, které mají v buňce vždy svou specifickou úlohu.

Organely s DNA

Neboli semiautonomní organely v širším slova smyslu. Jsou obklopeny dvěma buněčnými membránami a považuje se za možné, že součástí buňky se staly díky včlenění původně nezávislé symbiotické buňky.

Jádro (karyon, nucleus)

Jádro je kryto dvouvrstvou jadernou membránou, s póry tvořenými speciálními bílkovinami. Mají za úkol usnadnit transport makromolekul (zejména RNA). V jádře je uložen chromatin (DNA) - v době dělení buňky se organizuje do formy chromozomů, dále jadérko, ribozomy, karyolymfa. Jeho funkcí je tedy uchování genetické informace a na jejím základě řízení funkcí buňky. Jádro lze najít pouze u Eukaryot. Lze v něm najít jadérko.
- Jadérko je struktura, která se nachází v jádře a jejíž funkcí je tvorba r-RNA (ribozomální RNA) a účast na regulaci buněčného dělení.

Semiautonomní organely

Tedy semiautonomní organely v užším smyslu, jsou buněčné kompartmenty s vlastní genetickou informací a to ve formě DNA prokaryotního uspořádání. Pravděpodobně vznikly ze symbiotických bakterií a sinic. Nalezneme je proto pouze u eukaryot.

Mitochondrie je vlastně taková „elektrárna“ eukaryotické buňky. Je tvořena dvojitou membránou, jejíž vnitřní část je všelijak zprohýbaná v kristy a tvoří tak oddělené prostory (kompartmenty) pro různé chemické reakce a zároveň zvětšuje možnou reakční plochu. Vnitřní prostor se nazývá matrix. V mitochondriích probíhá oxidativní fosforylace – velmi efektivní způsob získávání energie štěpením cukrů až na CO₂ a H₂O.

Plastidy, stejně jako mitochondrie mají dvojvrstvou membránu a vlastní DNA, jedná se tedy pravděpodobně o organely semiautonomní (viz mitochondrie). Můžeme je dále dělit na: proplastidy (dosud nedozrálé plastidy), chloroplasty (fotosyntéza), chromoplasty (obsahují nechlorofylová barviva) a leukoplasty (Zásobní funkce).

Další mebránové útvary

Jako membránové útvary jsou označeny další buněčné kompartmenty, které jsou ohraničené a od svého okolí buněčnou membránou a sama vnější cytoplazmatická membrána buňky. Narozdíl od semiautonomních organel, které jsou vždy obklopeny dvojicí membrán, tyto kompartmenty mají vždy jen jednu membránovou vrstvu. Veškeré komplikovanější vnitřní membránové struktury jsou charakteristické pro evolučně rozvinutější eukaryotické buňky, prokaryota má svou vnitřní strukturu prostou, membránami dále již nečleněnou.

Cytoplazmatická membrána (též plazmalema nebo plasmalema; plazmatická membrána, zkr. PM) je semipermeabilní (polopropustná) membrána uzavírající obsah buňky. Zprostředkovává kontakt buňky s okolím (ať už aktivním transportem či osmózou) a zároveň jí před okolím chrání. Je tvořena lipidovou dvouvrstvou, do které jsou zabudovány různé bílkoviny. (dřívějí představa, že tato fosfolipidová vrstva je kompaktní a bílkoviny jsou pouze na jejím povrchu byla překonána). Je nezbytnou součástí buněk všech typů.

Endoplazmatické retikulum (ER) je složitá membránová struktura obvykle v blízkosti jádra. Můžeme rozlišit dva typy - hladké endoplazmatické retikulum (bez přisedlých ribozómů), jehož funkcí je syntéza tuků a glykogenu a hrubé endoplazmatické retikulum (s přisedlými ribozómy), jehož funkcí je syntéza bílkovin. K nalezení je pouze u eukaryot.

Golgiho aparát (GA) je složitá membránová struktura, její funkcí je shromažďovat a dále zpracovávat produkty endoplazmatického retikula, se kterým sousedí a probíhá mezi ními váčkový - vezikulární transport. K nalezení je pouze u eukaryot.

Lysosomy jsou typické pro živočišné buňky, obsahují proteolytické a hydrolytické enzymy, slouží k degradaci látek buňkou fagocytovaných nebo do buňky proniklých pinocytózou. K nalezení v živočišných buňkách.

Vakuolu nalezneme především u rostlin, plní zde funkci zásobního orgánu, obvykle u dospělých buněk vyplňuje velkou většinu buněčného obsahu. Rovněž některá protista mají vyvinutou vakuolu, která může plnit mnoho funkcí (potravní, pulsující, ...).

Thylakoidy Jednoduché membránové váčky v prokaryotických buňkách a semiautonomních organelách.

Další dílčí struktury a nemembránové části buňky

Cytoplazma Strukturovaná vodní emulze tvořící vnitřní prostředí buňky. Ve všech buňkách.

Ribozomy jsou organely složené z RNA a bílkoviny, jsou velmi malé a v buňce je jich velké množství a to jak volných, tak přisedlých k hrubému endoplazmatickému retikulu. Jsou zodpovědné za syntézu bílkovin (proteosyntéza, translace). Ribozomy eukaryotického typu jsou větší než jejich protějšky u prokaryot.

Buněčná stěna je extracelulární struktura, jakási vnější kostra buňky, typická pro rostliny, houby a většinu prokaryot. Dává buňce pevnost a tvar.

Cytoskelet je složitá soustava mikrotubulů, intermediárních filament a mikrofilament. vyskytuje se jen u eukaryot. Jednotlivými prvky cytoskeletu jsou:
- Mikrofilamenta Slouží k pohybu buňky, váčků a struktur uvnitř.
- Mikrotubuly Tvorba bičíků, brv, dělícího vřeténka.
- Intermediární filamenta Podpůrné a vyztužovací funkce.

Dělící vřeténko je Mikrotubulární útvar vznikající v době dělení buňky, má za úkol transportovat chromozomy eukaryotních buněk k opačným pólům buňky.

Bičík je struktura sloužící primárně pohybu buňky. Rozlišujeme stavebně zcela odlišné bičíky prokaryotického a eukaryotického typu.

Mikrotělíska (peroxizómy) mají na starosti přeměnu aminokyselin a tuků na cukry.

Inkluze - kapénkovité nebo krystalické struktury, tvořené rezervními (glykogen, tuk, bílkoviny) či odpadními látkami

Externí odkazy

Mitochondrie