Komunismus

Komunismus je ideologie beztřídní sociální společnosti (označovaná ve svých pozdějších fázích jako totalitní), založená na společném vlastnictví výrobních prostředků. Komunismus je zaměřen antidemokraticky a antiliberálně, přestože sami komunisté tvrdí opak; v komunismu jsou totiž důsledně zájmy a práva většiny nadřazeny vždy právům a zájmům jednotlivce. Lze jej považovat za extrémní variantu mnohem rozšířenějšího socialismu, hlavním heslem je zde Každému podle jeho práce, každému podle jeho potřeb.

Teoretické základy položili Karl Marx a V. I. Lenin. Praktické pokusy o vytvoření států s touto ideologií ve 20. století vedly ke vzniku autoritářských a totalitních režimů s centrálním dohledem nad všemi oblastmi společnosti.

Předchůdci komunismu

Podle zastánců komunismu lze za „primitivní komunismus“ považovat i první formy sociální společnosti – prvobytně pospolnou společnost.

V moderní době se idea společného vlastnictví objevila např. v 16. století u Thomase Mora a v 18. století u francouzského revolucionáře Babeufa. Velký vliv na budoucí komunistické hnutí měl Jean Jacques Rousseau a Louis-Auguste Blanqui.

Zakladatelé komunismu

Základy komunismu položili Karl Marx a Friedrich Engels (v českém prostředí se vžila jména Karel Marx a Bedřich Engels), později v jejich práci pokračoval Vladimir Iljič Lenin. Termín komunismus označuje ideje a politiku komunistických stran, které vznikly až mnoho let po Marxově smrti.

Základní principy komunismu

Karl Marx.jpg, zakladatel komunistické ideologie]]

Komunismus je založen na principu každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. V komunistickém systému již nemají existovat společenské třídy nebo státní aparát, funkce státu má vykonávat komunisticky uvědomělý lid.

Pojem diktatura proletariátu podle této ideologie označuje revoluční období, v němž ještě existují různé společenské třídy, ale diktatura buržoazie je již nahrazena diktaturou proletariátu nad buržoazií (někdy také označované jako socialismus jako první období komunismu).

Ostatní světové názory (např. náboženství, nacionalismus) jsou považovány za nepřátelské a potlačují se všemi dostupnými prostředky, někdy i násilím.

Demokratické principy rozhodování jsou nahrazeny samosprávou v dělnických radách na různých úrovních, které jsou propojeny systémem delegátů.

Z hlediska ekonomického je cílovým stavem společnost, kde každý člen přispívá podle svých možností a využívá společné zdroje podle svých potřeb. To předpokládá vysoké morální vlastnosti celé společnosti, kterých je nutné dosáhnout kompletní přestavbou vztahů mezi lidmi a vztahů k věcem.

Komunismus v praxi

Prvním komunistickým státem se stalo 7. listopadu 1917 Rusko, byť komunisté jej označují za stát "socialistický" diktatury proletariátu. Hlavním ideologem a vůdcem této země byl Vladimir Iljič Lenin, který se rychle zbavil opozice a omezil soukromé vlastnictví. Nahradil ho Novou hospodářskou politikou (NEP), jakožto uvolněné formy státního kapitalismu, kterou Stalin později zrušil, aby získal více peněz na materiální zajištění války se západními sousedy SSSR.

Sovětská implementace komunismu je srovnávána s nacismem a pro oba existující systémy je sjednocujícím prvkem to, že byly založeny na útlaku většiny národa, vyváženém velkou mírou svobody až absolutní moci vrchních představitelů, ač maskovány jiným, dokonalejším či méně dokonalým způsobem. Výsledkem jejich vlády bylo zabití desítek milionů lidí, válečné nepokoje a ekonomický úpadek. Přesto původ idelogie nacistické a komunistické je diametrálně odlišný, toto srovnávání ale ukazuje, jak se během desetiletí komunismus jako ideologie i forma vlády vyvíjel.

Konec reálného komunismu

Na konci 80. let 20. století idea komunismu jako státního zřízení zkrachovala. Stejně tak se nedařilo převychovat občany komunistických států podle potřeb ideologie. Komunistické státy vlastně ani nebyly komunistické a samy se za komunistické neoznačovaly a jen některé se nazvaly socialistickými, i když i o tom by se dalo debatovat. (Jednalo se o zneužití ideologie k nastolení diktatury). V konkurenci států s tržní ekonomikou tyto státy neobstály a navrátily se k více či méně demokratickým formám vlády. Zbylo jen několik států, kde se podařilo udržet režim, za cenu tvrdého útlaku a velmi vysoké životní úrovně vysokých státních činitelů. Příkladem je Vietnam, Kuba nebo Severní Korea a Čína. S výjimkou Severní Korey se tyto země pokoušejí systém reformovat; povolily západní investice a soukromé vlastnictví a zažívají ohromný hospodářský růst a cenzuru.

Komunismus a náboženství

Vztah komunismu k náboženství je vyloženě nepřátelský; z pohledu celé ideologie je opiem lidstva, protože dává lidem falešné uspokojení ze zjednodušeného výkladu světa a dává jim, z komunistického pohledu, sílu, kterou mohou dočasně překonávat třídní rozpory. Proto musí být náboženství odstraněno; v praxi to však vedlo k jeho plíživým nahrazení uctívání zasloužilých vůdců komunistických vlád, a to buď postupně, během několika desetiletí (ČSSR) nebo rychle (Albánie).

Ve všech komunistických režimech to v praxi vedlo k pronásledování věřících a zejména náboženských představitelů, nicméně postupně se ve většině z nich prosadila snaha o postupnou likvidaci, spojená se snahou podmanit si a postupně využít některé skupiny věřích k propagandistickým účelům. Náboženské a církevní společnosti, které se podřídily vedení komunistických stran v oblasti politiky a vnějších projevů, dostaly vhodné podmínky k činnosti (byť ani u nich se nepředpokládalo jejich zachování po konečném vítězství nového řádu). Naopak skupiny, které na to nebyly ochotny přistoupit, musely čelit krutým perzekucím. Jako nejnebezpečnější oponent byla ze strany komunistů hodnocena katolická církev, neboť její hlava a nejvyšší struktury sídlily mimo jejich dosah a podmanit si je nebylo možné; navíc církev sama v západních zemích nenásilnou formou komunismus ve východním bloku narušovala. To vyvolávalo snahy vytvořit na území komunistických států odštěpenecké národní církve, což se ovšem většinou nesetkalo s výraznějšími úspěchy (jediným úspěšným státem se v tomto ohledu stala Čína). Potlačovaným náboženstvím se stal také i islám, který byl rozšířen v Povolží a na jihu SSSR. Zde však komunistické snahy o ateizaci společnosti nepokročily tak daleko jako v křesťanském prostředí.

Dalším aspektem, do určité míry úspěšným, byla důsledná ateistická výchova na školách a v sociálních zařízeních pro mladistvé, která byla navíc jištěna cíleným vyřazováním věřících ze vzdělávacího procesu (řadě z nich bylo znemožněno vysokoškolské nebo i středoškolské studium, prakticky vyloučené pak bylo, aby se aktivní věřící stal učitelem). Výuka náboženství na školách byla omezena mnohými restrikcemi a její navštěvování, které se zaznamenávalo do posudků, většinou znamenalo automatické znemožnění studia na středních a vysokých školách.

Přístup komunistů k náboženství v rané fázi existence SSSR

Podle antikomunistů byl čistě nepřátelský: Stát se snažil církev potlačit. To však platilo zejména za Lenina, později byl vztah mnohem diferencovanější.

V roce 1922 zabral SSSR veškeré církevní cennosti na financování boje proti hladomoru. Zbylý církevní majetek byl sekvestrován. Mezi kněžími se našlo pár kolaborantů, kteří byli ochotni s bolševiky spolupacovat. Kněží Alexandr Vvedenskij a Vladimír Krasnitskij zorganizovali Dočasnou vyšší církevní správu. Získala podporu mezi "bílými" (ženatými) kněžími, jimž byl podle církevního práva zapovězen postup do úřadu biskupa. S pomocí "pracující inteligence" (pokrokářů) byla nakonec ustanovena Živá církev (Живая церков).

Josif Vissarionovič Stalin byl vystudovaný pravoslavný kněz (nesložil pouze závěrečné zkoušky). Znal proto církev dobře zevnitř. Věděl, že církev není možné zničit, že ji však lze jako každou jinou byrokratickou strukturu přimět ke spolupráci. Církev není záležitost jednoho člověka, nýbrž společenství mnoha lidí. Živou církev zrušil a její přílušníky zařadil do oficiální ruské pravoslavné církve. Dne 8. listopadu 1943 byl partriarchou moskevským a vší Rusi zvolen Sergej (Sergius; původním jménem Ivan Nikolajevič Stragorodskij), dnes mnohými považovaný za symbol kolaborace a hereze sergianismu.

Současná diskuze

Evropská unie

V Evropě, včetně Evropského parlamentu (EU) a parlamentu Rady Evropy, probíhá diskuze mezi těmi, kteří stále ještě považují komunismus za něco příkladného, a těmi, kteří jej rozhodně odsuzují. První skupina, ať komunismus zažila nebo ne, v něm vidí alternativu ke vlivu silných ekonomických lobby, druhá skupina poukazuje na jeho příbuznost s nacismem. Skupina třetí, částečně se s předcházejícími prolínající, se zasazuje o více demokracie, konsekventní dělení moci a skutečný právní stát jak v EU, tak v jednotlivých zemích.

Česko

Komunisté jsou součástí české politické scény, nejsilnější komunistickou stranou je dnes KSČM – přímý následovník KSČ, který se v několika vystoupeních zřekl komunistických metod, ale ve svém programu stále jako svůj cíl uvádí překonání kapitalismu, vybudování sociálního státu a následně socialismu a "usměrňované hospodaření kolektivů zaměstnanců podniků".

Čas od času se objeví snahy komunismus, nebo jeho symboly, postavit mimo zákon – jako například petice z února 2005 Zrušme komunisty. Kritici ale poukazují na otázku, co s těmi, kteří jsou sice v duchu a jednání "komunisté", tedy zastávají nebo používají praktiky z dob totality, ale nevystupují pod tímto označením. Zastánci zákazu komunismu nebo jeho symbolů a názvu pro politicky činné organizace poukazují na nutnost se s totalitní minulostí vypořádat, takový zákaz považují za první krok. Současné právo poskytuje možnost šíření a propagaci komunismu trestat podle paragrafů 198a, 260 a 261 trestního zákona (141/1961 Sb.) a popírání genocidy spáchané komunisty podle § 261a téhož zákona. Existuje rovněž zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Odhady obětí komunistických režimů

Odhady počtů lidí, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných soudních procesech, či na základě nedemokratických zákonů, nebo dokonce i proti zákonům socialistickým – popravy, justiční vraždy, koncentrační tábory, genocida včetně záměrně vyvolaných hladomorů jdou na celém světě do milionů.

Přehled

Československo:	8 000 až 10 000
ostatní východní Evropa:	1 milion
Sovětský svaz:	20 až 100 milionů
Čína:	65 až 80 milionů
Afganistán:	1,5 milionu
Kambodža:	2 miliony
Severní Korea:	2 miliony
Tibet:	1,2 miliony
Afrika:	1,7 milionu
Vietnam:	1 milion
Latinská Amerika:	150 000

Československo

(zdroj: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ^*)

V období komunistické diktatury, převážně v padesátých letech bylo, podle údajů zveřejněných Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu:

234 občanů popraveno
374 lidí bylo zastřeleno na západní hranici
188 občanů zahynulo v elektrických drátech na západní hranici.

Další údaje nelze uvést přesně, jelikož v letech 1948–1951 nebyla o nich vedena řádná evidence. Přesto následující údaje nejsou nadhodnoceny, ale jsou uvedeny v dolní zjistitelné hranici:

nejméně 8000 lidí zahynulo v koncentrácích a vězeních
okolo 600 lidí bylo zlikvidováno při zatčení a výsleších
240 000 občanů bylo odsouzeno z politických důvodů
300 000 jich bylo persekvováno v zaměstnání a studiu
244 000 občanů uprchlo před zločinným komunistickým režimem.

Byl to největší exodus, jaký české země ve 20. století zažily. V roce 1951 byly čs. hranice s Rakouskem a SRN obehnány drátěným zátarasem, do něhož byl puštěn elektrický proud o napětí 3000–5000V. V těchto drátech zahynulo 88 lidí. V roce 1952 byly kolem hranic položeny nášlapné miny (více viz článek železná opona).

Čína

(zdroj: 9 komentářů k Čínské komunistické straně ^*)

Období	Kampaň KS Číny	Počet mrtvých
1949–1953	Pozemková reforma Kampaň na odstranění statkářů a kapitalistů Tři antikampaně a Pět antikampaní Potlačení náboženství	5 milionů
1957–1961	Velký skok vpřed Velký hladomor Proti-pravičácké hnutí	30-40 milionů
1966–1976	Velká kulturní revoluce	8 milionů
1989	masakr na Tchien-an-menském náměstí v Pekingu, potlačení protestů studentů	3 000
1999–nyní	pronásledování hnutí Falun Gong	přes 10 000 (odhad)

Tibet

(zdroj: Potala – Nadační fond pro Tibet ^*)

Okupace Tibetu Komunistickou stranou Číny (od 1950):

1950 – Čínská lidová osvobozenecká armáda o síle 40 000 mužů zaútočila na hlavní město východního Tibetu. O dva dny později porazila 8tisícovou tibetskou armádu.
1959 – Ve Lhase vypuklo povstání, které Čína potlačila za cenu 87 000 mrtvých Tibeťanů. Dalajlama opustil Tibet. Přibližně 80 000 Tibeťanů uprchlo z Tibetu aby se připojili k dalajlamovi v indickém exilu.
1962 – 97 procent klášterů v „Tibetské autonomní oblasti" (TAO) a 98–99 procent klášterů v tibetských oblastech mimo TAO je nyní buď vylidněno, nebo jsou v troskách. Z 6259 klášterů v Tibetu ušlo zkáze pouze osm.
1966 – Maova Kulturní revoluce rozpoutává v Tibetu další vlnu zabíjení a ničení. V důsledku čínské invaze a okupace zahynulo 1,2 milionu Tibeťanů.
1996 – Čína v Tibetu zahajuje kampaně Tvrdý úder, Vlastenecká převýchova a Duchovní civilizace. Jejich cílem je přimět Tibeťany aby se zřekli své víry v dalajlamu. Nejvíce postiženy byly kláštery.

Totalitní dědictví komunismu a Rada Evropy

Göran Lindblad [http://www.blisty.cz/art/26501.html Potřeba mezinárodně zavrhnout zločiny totalitních komunistických režimů, Rada Evropy, Parlamentní shromáždění, Komise pro politické záležitosti (český překlad Irena Ryšánková, Britské listy, 10.1.2006)
Need for international condemnation of crimes of totalitarian communist regimes, Council of Europe, Parliamentary Assembly, Political Affairs Committee, 16.12.2005 (anglický originál)
Nécessité d’une condamnation internationale des crimes des régimes communistes totalitaires, Conseil d'Europe, Assemblée parlementaire, Commission des questions politiques, 16.12.2005 (francouzský originál)
*Švédsko, skupina Evropské lidové strany v Radě Evropy
Rezoluce 1096 (1996)¹ o opatřeních, jak se zbavit dědictví bývalých komunistických totalitních systémů, Parlamentní shromáždění, Rada Evropy, 27.6.1996
Resolution 1096 (1996)¹ on measures to dismantle the heritage of former communist totalitarian systems, Parliamentary Assembly, Council of Europe, 27.6.1996 (anglicky)
Résolution1096 (1996)¹ relative aux mesures de démantèlement de l'héritage des anciens régimes totalitaires communistes, Assemblée parlementaire, Conseil de l'Europe, 27.6.1996 (francouzsky)

Ideologie | Komunismus

Gourt Home::Gourt :: Komunismus