Osoba

Osoba je filozofický pojem, který postihuje celek označující určitého jedince s jeho vlastnostmi a jednáním v protikladu s jeho bytím.

Osoba je zcela základním pojmem kulturní antropologie, psychologie, práva, sociologie a teologie. Bez tohoto pojmu by nemohly existovat ani základní koncepty lidské společnosti, které jsou s pojmem osoba spojeny – svoboda, demokracie, lidská práva apod.

Pojmu osoba se užívá dnes ve třech rozličných přístupech:

Ve smyslu mravním pojem osoby souvisí se zvláštními vlastnostmi rozumného a svobodného jedince, které se projevují způsobem života a snahou o určité hodnoty.
Ve smyslu fyzickém se pojem osoby vztahuje na fyzickou jednotu živého organismu, jímž je člověk. Dnes se hojně diskutuje problém, ve kterém okamžiku lidský život a tudíž existence člověka coby člověka začíná a kdy končí.
Ve smyslu právním označuje osoba subjekt nadaný právy a povinnostmi zákona.

Vznik pojmu osoba

Evropské myšlení vychází u chápání osoby z latinského pojmu persona, resp. řeckého προσῶπον prosópon, které je zřejmě spojeno s obrazem masky, kterou herec v antickém divadle nosil na svém obličeji (srov. lat. personare znět skrze). Způsob, jak tento pojem vznikl, napovídá, že jeho současné užití vychází z chápání židovsko-křesťanského. V prvních křesťanských staletích se pojmu využívá především pro diskuse a bádání po povaze Boha, avšak v pozdní antice přichází také otázka po definici lidské osoby.

Osoba ve filozofii

První pokus o definici lidské osoby uskutečnil Boëthius, který popisuje osobu jako "naturae rationalis individua substantia" Podle této definice je lidská osoba povahy rozumové, tedy nadaná základními vlastnostmi rozumnosti a duchovnosti; jedná se o cosi jednotlivého a konkrétního; jedná se o podstatu, tedy bytost, která existuje v sobě jako subjekt a nikoli jako úkon subjektu.

Svatý Tomáš Akvinský přejímá Boëthiovu definici, avšak zároveň ji rozšiřuje o kategorii vztahu. Osoba je tedy jsoucno, které existuje in se, samo o sobě, a per se, prostřednictvím sebe. Tento způsob bytí je nejvyšším způsobem, který může existovat. Osoba je tedy vlastní nejvyšší „důstojnost“, která vzchází ze skutečnosti, že existuje sama o sobě.

Toto pojetí osoby zpochybnila moderní filozofie počínaje René Descartem, který rozlišil člověka na dvě nezávislé podstaty (res cogitans a res extensa), z nichž je osobou pouze res cogitans. John Locke ztotožňuje osobu s vědomím, bez nějž osoba přestává být osobou. David Hume redukuje osobní identitu na souhrn událostí, které následují jedna druhou. Německý idealismus pak považuje Já za určitý moment nebo podobu Absolutna.

Současná filozofie se výrazně staví proti osobě coby pojmu, ať se jedná o nihilismus Friedricha Nietzscheho, existencialismus Martina Heideggera, pozitivistický strukturalismus (Foucault, Deleuze), analytickou filozofii – všechny tyto směry prakticky popírají hodnotu či poznatelnost lidské osoby anebo lidskou osobu jako takovou.

Osoba v teologii

V teologii se pojem osoby vztahuje jednak na člověka, stvořeného k božímu obrazu a podobě, kterého zároveň nelze postihnout jako souhrn všech materiálních či jiných prvků a částí, nýbrž který zůstává z principu tajemstvím. Analogicky se pak pojem přenáší na tři skutečnosti, které jsou v Bohu a které se liší svým původem a posláním, totiž osoby Nejsvětější Trojice - Otec, Syn a Duch svatý. Pojem osoby v obojím smyslu, v němž jej teologie užívá, byl předmětem sporu prvních křesťanských staletích. Tyto diskuse měly přispět k vyjasnění, kdo je Bůh, kdo je Ježíš Kristus a jaký je jejich vztah ke člověku.

Pojem osoby je židovsko-křesťanskému myšlení vlastní, o čemž svědčí už skutečnost, že Septuaginta, řecký překlad Starého zákona obsahuje slovo προσῶπον (prosópon, osoba) více než 850× (toto odpovídá hebrejskému פנים páním, které označuje onu část člověka, která se obrací k tomu, ke komu hovoří; tedy tvář). Zmiňované slovo פנים pak může označovat i celého člověka, avšak zvláštním způsobem se objevuje ve spojení פני־יהוה p^ené-jhvh, které označuje Boží, Hospodinův pohled či tvář. Stejný význam si uchovává slovo προσῶπον i v Novém zákoně, taktéž ve spojení προσῶπον θεοῦ prosópon theú, Boží tvář.

Vývoj pojmu v dějinách

Postupným vývojem prvních staletí se pojmu osoba používá ve významu celé lidské skutečnosti. V řeckém světě se pro vyjádření osoby začíná užívat pojmu ὑποστάσις hypostasis, podstata, které se do latiny překládá jako substantia (tedy to, co stojí pod něčím). Tento pojem mohl zachytit lépe objektivní skutečnost, kterou popisuje, nejen pouhý jev.

Prvním, kdo užívá slova persona pro označení Boha, je Tertullianus; později pojmu osoba používají i první ekumenické koncily 4. a 5. století.

1. konstantinopolský koncil (381) vyznává, že Boží Trojice Otec, Syn a Duch svatý existuje ve „třech dokonalých hypostazích, tedy ve třech dokonalých osobách“. Chalkedonský koncil (451) se usnáší, že Ježíš Kristus, dokonalý ve svém božství i lidství, je jedinou osobou čili jednou hypostazí ve dvou přirozenostech, tedy božské a lidské, které mu náležejí „nesmíšeně, neměnně, nerozděleně a neoddělitelně“.

Od tohoto pojetí Boha coby osoby postupně křesťanská teologie přechází ve filozofii a pokouší se popsat, co je člověk, jak o tom svědčí výše citované pokusy o definici osoby Boëthiovy a Tomáše Akvinského.

Základní charakteristiky osoby

Podstatnými vlastnostmi osoby, které pocházejí z křesťanského pojetí člověka coby stvořeného k Božímu obrazu, jsou existence a schopnost autotranscendence.

Na základě své existence člověk existuje sám o sobě jako jedinečné a neopakovatelné jsoucno, existuje jako Já, schopný tedy sebereflexe, sebepochopení, sebeovládání, sebenaplnění. Lidskou osobu nedefinují pouze inteligence, vědomí a svoboda, ale je to osoba, která na základě své svébytné existence stojí za inteligentními, vědomými a svobodnými úkony. Takové úkony mohou u člověka také scházet (člověk jich může být privován), avšak ani tak člověk nepřestává být osobou. Toto pojetí osoby v křesťanství mj. vysvětluje postoj křesťanů k ochraně života člověka jako takového, od jeho počátku až do jeho konce (včetně řešení konkrétních situací, které se týkají např. interrupcí a eutanázie).

Na základě své schopnosti autotranscendence čili schopnosti překročit sám sebe je člověk otevřený k nekonečnému a všem jsoucnům. Vůči nekonečnu je otevřen především svou inteligencí a vůlí, které nejsou nijak ohraničeny. To může dokládat tíhnutí člověka k hledání pravdy a dobra. Vůči druhým je otevřen už tím, že je schopen reflektovat sám sebe jako Já pouze v konfrontaci s druhým Ty.

Osoba v indické filozofii

Podle Advaita védanty není pojem osoby příhodný. Nepřítomnost jednotlivce, tedy osoby jako nějaké konkrétní, neměnné jednotky je stěžejním bodem učení předních učitelů védanty (aka konečného poznání) tohoto i minulého století. V rozhovorech se vyjadřují o nepřítomnosti jednotlivce, o tom, že nejsme povahou osobou (s povahovými vlastnostmi), ale čistým vědomím, že nejsme jeden od druhého odděleni a nějak specifičtí, ale že jsme základem vědomím, které libovolné představy o sobě obsahuje. Víru ve skutečnost osoby s povoláním, vztahy, závazky, problémy a jejich řešením označují za mylnou, snovou nebo iluzorní a upozorňují na skutečnou povahu toho čím jsme a co není zaujato starostmi, jimiž se zabývají lidé považující se za osoby. Nejlépe uděláte, když si to poslechněte na vlastní uši v pravidelných, týdenních Advaitových šou Sailora Boba Adamsona (v angličtině) nebo když si přečtete některý z překladů na Mozaika.bloguje.cz.

Osoba v právu

V právu je osoba totožná s pojmem subjekt práv. Osobou je ten, kdo je způsobilý mít práva a povinnosti. Právo rozlišuje osoby na:

Osoby fyzické (přirozené)
Osoby právnické (existují toliko jako právní fikce)
Stát jako specifický typ právnické osoby (je uváděn jen někdy)

V chápání toho, co je fyzickou osobou, se právní teoretici liší. Někteří tvrdí, že je tento pojem totožný s pojmem člověk, jiní zastávají názor, že termín fyzická osoba zahrnuje pouze pro právo významné vlastnosti člověka.

Poznámky

Boëthius, De persona et duabus naturis, 3; PL 64, 1343.

Gn 1,26-27.

V tomto smyslu jsou jmenovány např. v Mt 28,19 a 2 Kor 13,13.

1 Pt 3,12 je překladem פני־יהוה v Žalmu 34,17.

Tertullianus. Adversus Praxean, 6, 7. 18; PL 2,161-162.177.

Conciliorum oecumenicorum decreta. Bologna: EDB, 1991, s. 86.

Viz též

Literatura

SANNA, I. Chiamati per nome. Cinisello Balsamo: San Paolo, 1994. ISBN 88-215-2757-3.

Filosofie | Psychologie | Teologie | Antropologie | Právo

Gourt Home::Gourt :: Osoba