Humanismus je obecný termín pro mnoho různých linií myšlení, které se soustředí na společná řešení obyčejných lidských problémů. Humanismus se stal druhem implicitní (samozřejmé) etické teorie („-ismus“), sféra které je rozšířena pro zahrnutí celého lidského národopisu, v protikladu k tradičním etickým systémům, které se vztahují jen k určitým etnickým skupinám.

Mnoho forem humanismu má svůj počátek v teorii Protagorase, že „člověk je mírou všech věcí“. V kontextu to značí, že pro určení hodnot a etiky jsou podstatní lidé, ne objektivní nebo absolutistické kodexy (zákoníky). V té době byl výrok Protagorase radikálním a objektivním hodnocením lidského stavu, který přesvědčivě vyvrátil absolutismus většiny tehdejší západní filozofie. Následní interpretace tohoto „principu“ se rozdělili mezi relativismus a universalismus. Relativismus vidí všechny etiky jako odvozené z jednotlivce (individualismus), zatímco universalismus vidí etiky jako smysluplné, jen když jsou aplikovatelné pro všechny. Zatímco relativismus získal postavení během průmyslové éry, globální komunikace a transkulturace odmítli relativismus ve prospěch universalistického vidění humanismu.

Renesance

Renesanční humanismus bylo kulturní hnutí v Evropě vznikající v centrální Itálii v 14. století, které oživilo a zlepšilo studium jazyků (zvláště řečtiny), vědy, filozofie, umění a poezie klasické antiky. Jeho důraz na umění a smysly znamenal velkou změnu od středověkých hodnot jako pokora, zkoumání svého nitra a pasivita. Krása byla pojata pro reprezentaci hlubší vnitřní cnosti a hodnot. Krizi renesančního humanismu začal proces s italským vědcem Galileem, protože se objevila nutnost výběru mezi základním právem víry vědce ve své pozorování a mezi náboženským učením. Proces zviditelnil rozpory mezi humanismem a vírou a udělal z humanismu nebezpečnou teorii.

Renesanční humanismus byl hnutím aristokratů, ne úplně demokratických, a vždy měl oponenty, vidící humanismus jako zkaženou bujnou teorii. Avšak apel humanistických úspěchů byl vždy silný a jeho ochrana umění zajistila, že byl akceptován řemeslníky. S rozšířením tisku a výskytem intelektuálních pisatelů, objevila se též střední třída humanistů a osvícenství může být viděno jako rozmach humanistických hodnot nad aristokracií. Osvícenství mělo tendenci prezentovat vědu a rozum, víc než umění, jako jasný znak lidské vážnosti. Humanisté osvícenství asi víc než jakákoli jiná skupina vzali výrok Protagora doslovně a nenabídli mnoho kvalifikátorů k jeho principu.

Moderní humanismy

Moderní humanismus má 2 proudy. Náboženský humanismus se odvíjí od renesanční tradice osvícenství. Zahrnuje mnoho umělců, zvláště křesťanů a učenců ve svobodných uměních. Jejich pohled má tendenci se koncentrovat na důstojnost a ušlechtilost lidských výkonů a možností. Sekulární (světský) humanismus odráží vznik globalismu, technologií a kolaps náboženské autority. Též uznává individuální důstojnost, zásluhy a oprávnění na sebarealizaci pomocí rozumu a logiky. Humanisté vidí sebe, jako že poskytují odpověď na potřebu společné filozofie, která přesahuje hranice kultury místních morálních norem a víry.

Mnoho lidí se označuje za humanisty nějakého druhu. Někteří považují sebe za humanisty, protože jejich náboženská víra je morální a proto humánní. Humanismus je též někdy používán na označení humanitních učenců (zvláště klasicistů).

Podívejte se také na

---

• Renesanční humanisté

Filosofie | Umění

Хуманизъм | Humanismus | Humanism | Humanismo | Humanisme | Humanismo | הומניזם | Humanisme | ヒューマニズム | Humanisme | Humanizm | Humanismo | Гуманизм | Humanism | 人文主义