Demokracie

Demokracie, řecky δημοκρατíα, vláda lidu, původně z řeckého δημος (demos), lid a κρατειν (kratein), vládnout, je forma politického zřízení, ve které je zdrojem veškeré moci lid. V obecné formě demokracie se menšina v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny a tato většina je zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšiny. V dnešní době je demokracie obecně považována za „nejméně špatný“ (Churchill) model vlády.

V širším slova smyslu termín demokracie označuje i soubor názorů a postojů jednotlivce k okolnímu světu, ke společnosti.

Znaky demokracie

všeobecné a rovné zajištění tradičních lidských práv,
ochrana menšin (a jejich práv) a umožnění jejich integrace (zapojení do většinové společnosti),
dělba moci: na legislativu (zákonodárství), exekutivu (výkonnou moc) a justici (soudnictví), byť v kontinentálním modelu není exekutiva od legislativy oddělena, neboť je mu podřízena. To neplatí v USA, kde je plná dělba moci. Justice ale musí být od exekutivy oddělena – být na ní nezávislá. Exekutiva je vázána odpovědností k lidu – buď přímo (v systému plné dělby moci), nebo nepřímo – přes zákonodárný sbor.
právní stát: spravedlivé (legitimní) zákony a účinné prosazování jejich dodržování,
transparentnost: průhlednost rozhodování, přehledné financování, účinný veřejný dozor nad státní mocí a použitím jí svěřených prostředků,
účinná a informovaná veřejná diskuse – k ní patří nejen svobodná a nezávislá média, ale i její kultura,
rovnost šancí každého, bez ohledu na jeho původ (například rovný přístup ke vzdělání, právní ochrana rovných a spravedlivých podmínek v podnikání) a
zajištění sociálních podmínek pro důstojný život všech.
Principy: 1) Držitelem moci je dohodnutým způsobem určená většina 2) Periodické volby 3)Povinnost odevzdat moc po uplynutí volebního období 4) Nezměnitelnost délky období 5) Ochrana politické menšiny'''

Druhy demokracie

Existují dva základní druhy demokratického systému:

přímá demokracie – lid rozhoduje o politických otázkách přímo, tzv. referendem, pro jejich zástupce závazném (např. Švýcarsko). Součástí právní úpravy referenda je též lidová iniciativa – právo předložit do referenda závazný návrh, který má stanovený počet podpisů (např. 100 000 na spolkové úrovni Švýcarska, v kantonech a obcích je počet podpisů nižší, přiměřeně k počtu občanů).
reprezentativní (též nepřímá, zastupitelská) – lid si volí své zástupce, kteří pak jeho jménem a v jeho zájmu rozhodují (převážná většina demokratických zemí, např. Česká republika). V reprezentativních demokraciích současnosti je nejvyšším zastupitelským orgánem parlament - hovoří se pak tedy o parlamentní demokracii.

Historie

První známá demokracie, antická, vznikla v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvala přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Vztahovala se jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu. Občanská práva se nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky. Z původní přímé antické demokracie se postupem času ve větších řeckých městských státech (především v Aténách) vyvinula demokracie zastupitelská. Ta se pak uplatnila i v politickém systému římské republiky.

Další použití termínu demokracie

Podle formy politického rozhodování je možné demokracii dále rozdělit na:

většinová (majoritní) demokracie - v praxi užívá některých mechanismů přímé demokracie za účelem prosazení většinového rozhodnutí lidu
pluralitní (konsensuální) demokracie - politické rozhodování je výsledkem sporu a dohody zúčastněných skupin či jednotlivců, podíl na rozhodování mají i nepřímo zúčastněná zájmová a nátlaková hnutí
konsociační demokracie - přes zásadní nejednotnost a nemožnost efektivního použití předešlých způsobů je rozhodování uskutečňováno skrze dohodu úzkých a uzavřených zájmových skupin

Slovo demokracie mají v názvu některé politické myšlenkové směry:

křesťanská demokracie (reprezentovaná lidovými stranami) je konservativní proud pravého středu, který vychází z tradičních křesťanských, zejména katolických hodnot, jako je např. umírněná a sociální tržní ekonomika.
sociální demokracie je levicový politický směr prosazující sociální stát, ve kterém jsou tržní mechanismy podřízeny státní sociální politické koncepci. (Sociální demokracie je tradiční označení demokratických levicových stran v germánských zemích; v románských zemích se jim naproti tomu obvykle říká socialistické.)

Sociální demokracie částečně vycházející z idejí utopického socialismu prosazuje průmyslovou (výrobní) demokracii, ve které se dělníci podílejí na řízení podniků, prostředkem k tomuto je stav, kdy zaměstnanci jsou zároveň akcionáři svého zaměstnavatele. Příklady lze nalézt ve Francii, USA a Spojeném království.

Omezená (autoritativní) demokracie

Ve státech, kde se establishment ztotožňuje s demokratickými principy jen formálně, je možné hovořit o autoritativní (řízené) demokracii. Při formálním respektování především, nebo jen, zásady svobodných či polosvobodných voleb jsou potlačena některá lidská práva, nebo jejich většina, a skutečnou moc má vláda vybrané části společnosti. Takový systém výběru mocenských elit je znám odedávna, například vojenská nebo feudální demokracie umožňuje volit jen ozbrojeným nebo jinak význačným skupinám (šlechtě, vládnoucí straně, majetným, mužům, starším, svobodným) a je známa z doby nejstarší i ze současnosti. Pak např. velitelé nebo i řadoví vojáci volili resp. volí vládce, např. knížete Přemysla vladykové, chána u kočovných kmenů bojovníci, náčelníka kmene rada starších, císaře v antickém Římě legie, generalita prezidenta v některých autoritativních republikách, často formou převratu, tedy násilným odstraněním dosavadních vládců. Takovému voličstvu se pak může říkat v politickém smyslu ""lid"".

Často je obtížné takovou „demokracii“ odlišovat od diktatury. Příkladem ze současnosti jsou některé jihoamerické a africké země v 2. polovině 20. století. K autoritativní demokracii měla blízko též československá druhá republika, Miloševičova Jugoslávie, v současnosti pak Lukašenkovo Bělorusko.

Po roce 1945 byl v některých komunistických režimech, především ve východní Evropě, používán pleonasmus lidová demokracie, který měl podle marxismu-leninismu označit fázi mezi revolučním převzetím moci a vybudováním „socialismu“, kdy ještě byly zachovány některé „předrevoluční“ (tedy civilizované) mechanismy.

Podívejte se též na

Lidská práva
Občanská práva
Politická práva
Švýcarsko
Demokracie ve filozofii Aristotela - tři pokleslé formy vlády
politické hnutí (strana?) Demokracie (hnutí)