Vladislav Jagellonský

Vladislav Jagellonský (1. března 1456 Krakov – 13. března 1516 Budín) byl králem českým (od roku 1471 jako Vladislav II.) a uherským (od roku 1490). Tradičně bývá hodnocen jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci. V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Jagellonský. Jeho matkou byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka.

Nástup na český trůn

Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči Jiřímu z Poděbrad reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherským králem Matyášem Korvínem, kterého si katolíčtí páni zvolili roku 1469 za svého krále. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Necelých pět týdnů po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše jako svého panovníka a uznal nástupcem Jiřího z Poděbrad Kazimírova nejstaršího syna Vladislava. Po králově smrti potvrdil sněm v Kutné Hoře 27. května 1471 Vladislava novou volbou. Příchodem Vladislava II. do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch. Konečně se prosadili alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi (dále to bylo uherské království). Tento úspěch však s sebou přinášel řadu problémů.

O den později, než byla Vladislavova volba potvrzena v Kutné Hoře, se nechal v Jihlavě korunovat českým králem Matyáš, který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonie ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu.

S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno. Učinil tak navzdory tomu, že si papež Sixtus IV. přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podpora papežské kurie, která do něj vkládala naděje, že skoncuje s českým utrakvismem (a také zastaví turecký nápor), ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí.

Olomoucká smlouva

Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce 1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a ve Slezsku. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce 1472 se pokusil papežský legát česko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran na válku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku 1474 bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku 1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný. Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku 1477 vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš. Proto se v březnu 1478 sešli v Brně zástupci obou panovníků, aby připravili návrh mírové smlouvy. Ten Matyáš Korvín odmítl, protože mu sice přiřkl vedlejší země Koruny české ovšem bez práva titulovat se českým králem. Jeho odpor byl o to rozhodnější, že v té době zvítězila uherská vojska nad Vladislavovými bojovníky u Plzně. Smlouva byla proto přepracována – a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku 1479 v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. status quo. České království bylo navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přivtěleny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína. Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický arcibiskup. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem Kazimírem IV.

Náboženské poměry a kutnohorský smír

Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, na jeho základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na jednotu bratrskou.

Král a královny

Roku 1476 uzavřel dvacetiletý Vladislav sňatek per procurationem (to znamená v zastoupení, jak velela dobová zvyklost) v Ansbachu s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou, jež byla dcerou braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla z rodu Hohenzollernů. Nevěsta ho nikdy dříve ani potom nespatřila. Vladislav svoji choť nikdy nepřevzal, aby ji uvedl do Prahy. Vinu na tom měl zřejmě Matyáš Korvín. Roku 1476 se zmocnil slezských knížectví a s Hlohovskem, jež zdědila Barbora po svém prvním, zesnulém choti a měla jej přinést věnem českému králi, naložil jako s odumřelým lénem.

Vladislav se prý cítil vázán manželským slibem, přesto již počátkem roku 1477 uvažovali jeho rádci o nové vhodné nevěstě. Český král začal usilovat o rozvod, ale papežská kurie, stranící Matyáši Korvínovi, ho celá léta nevyslyšela. To vyhovovalo jak uherskému králi, který v Římě proti Vladislavovi intrikoval, tak Habsburkům, neboť ani ve Vídni, ani v Uhrách si nepřáli spojení Jagellonců s Hohenzollerny. I když se později přece jen císař Fridrich III. za Vladislava u papeže přimlouval, neboť pomýšlel na jeho sňatek se svojí dcerou Kunhutou, zůstal Řím neoblomný a papež Inocenc VIII. dokonce roku 1487 králi nařídil, aby svůj sňatek konzumoval. Vladislav neposlechl a Barboru do Čech nepřivedl. Manželství zrušil teprve roku 1500 papež Alexandr VI.

Roku 1491 se Vladislav poté, co se stal uherským králem, se oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferdinanda I. (Ferrante) z nelegitimní větve aragonské dynastie Trastamara a vdovou po Matyáši Korvínovi, jak si přály uherské stavy. Ovdovělá královna disponovala značnými finančními prostředky a všemi silami se snažila, aby si své postavení udržela. V Uhrách byla velmi neoblíbená, především proto, že Matyášovi neporodila dědice. V době jejího sňatku s Vladislavem bylo již víceméně zřejmé, že i toto manželství zůstane bezdětné. Vzhledem k pozdní rozluce Vladislavova manželství s Barborou Braniborskou byl tento sňatek v podstatě neplatný.

V důsledku sbližování Jagellonců s francouzským královským dvorem v roce 1500 začalo se uvažovat o vzájemných sňatcích. Uskutečnil se pouze jeden. 23. března 1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu s Annou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale, a Kateřiny z Foix. Ještě před svým sňatkem s Vladislavem Jagellonským byla Anna korunována 29. září 1502 ve Stoličném Bělehradě uherskou královnou. Českou královnou se nikdy korunovat nedala. Pro své předsudky vůči kacířským kališníkům totiž do českého království nikdy nevkročila.

Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky, dceru Annu (1503) a syna Ludvíka. Stárnoucí a od roku 1504 také vážně nemocný král svoji choť velmi miloval a byl na ní značně zásvislý. Navzdory své chorobě ji přežil o celých deset let, neboť Anna zaplatila narození syna životem.

Podívejte se též na

Literatura

MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526) 1, Praha 1992
MACEK, Josef, Tři ženy krále Vladislava, Praha 1991
PICKOVÁ, Dana, Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16.století, Praha 2002