Velkomoravská říše

Velkomoravská říše (užívá se také označení Velká Morava, stát Mojmírovců, lat. Moravia Magna) byla prvním známým západoslovanským státem, ve své době nejmocnějším a nejsilnějším ve střední Evropě. Existovala převážně na moravském, českém, slovenském a maďarském území mezi léty 833 a (asi) 907.

Název

Název Velká Morava je pozdějšího data, poprvé byl zmíněn byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennetem v roce 950 v jeho díle De administrando imperio (O spravování říše). Přídavné jméno Velká, jak tvrdí převažující část zdrojů, odkazuje na vlastní mocenské jádro a zároveň okolní teritoria získaná územní expanzí v 9. stol. Velkomoravská říše je označením moderní historické vědy. Někteří slovenští historici ke konci 20. stol. prosazovali nové označení historického státního útvaru jako Slovensko namísto Morava. Podle jiných zdrojů je přesnější překlad původního řeckého termínu Vzdálená, resp. Cizí Morava (kvůli odlišení od jiného území jménem Morava, ležícího na Balkáně v dnešním Srbsku, které bylo v té době součástí Byzance).

Dějiny

Pravděpodobně na dnešním českém území již v 7. století existoval státní útvar, tzv. Sámova říše, jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemohla být hodnocena jako stát. O době od zániku Sámovy říše do zformování moravského státu veškeré historické prameny mlčí, je tedy nejasné, co se na českém území odehrávalo.

Poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarský stát, umožnila politická situace západoslovanským kmenům vytvořit nový státní útvar. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, které spolu vedou politický boj – moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina.

Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem. (Podle nejnovějších výzkumů je ovšem zpráva ve východofranské kronice, odkud o této události víme, psána stylem, který naznačuje, že se nejednalo o spor dvou samostatných knížectví, ale že byl Pribina Mojmírem vlastně odvolán z funkce v knížectví údělném. Vznik velkomoravského státu je tedy nutno hledat ještě dříve.)

Rostislav, další velkomoravský kníže, se rozhodl bránit politickým tlakům sousední východofranské říše, která Velkou Moravu neustále ohrožovala, navázáním kulturního kontaktu s Byzantskou říší. Vyslal do Konstantinopole k byzantskému císaři Michalovi své posly, kteří po císaři žádali vyslání byzantského biskupa s cílem zahájit systematickou christianizaci země. Roku 863 císař vyslal na Velkou Moravu Konstantina (pozdějším jménem sv. Cyril) a sv. Metoděje, dva křesťanské věrozvěsty. Na Velké Moravě začali užívat liturgický jazyk srozumitelný Slovanům – staroslověnštinu a vytvořili pro jazyk i písmo – hlaholici. Věnovali se překladům Bible a dalším církevním textům, Mojmír pak pracoval na ustanovení moravského (arci)biskupství a církevním osamostatnění na východofranské říši. Misie se na Velké Moravě zdařila, Konstantin a Metoděj si vychovali žáky, kteří položili základy staroslověnskému písemnictví. Mojmírovi se později podařilo v Římě před papežem misii obhájit a očistit ji z nařčení východofranských biskupů.

V roce 870 nastoupil na knížecí stolec Svatopluk. Po krátkém vojenském konfliktu s východofranskou říší uznal její ochranu a zavázal se k placení tributu. Po smrti Metodějově (885) byl východofranskými biskupy přesvědčen, aby žáky bratrů Konstantina a Metoděje ze země vyhnal a začal podporovat latinskou (tj. západní) liturgii namísto staroslověnské.

Politické usmíření a dohoda se sousední mocnou říší umožnila Svatoplukovi konsolidovat své vojenské síly a zahájit územní expanzi Velkomoravské říše. V době svého největšího rozmachu říše zaujímala přibližně následující území:

dnešní Morava, Slovensko (s mocenským jádrem při středním a dolním toku řeky Moravy)
dnešní Čechy (se závislým knížectvím Přemyslovců)
severní část dnešního Rakouska (tj. severně od Dunaje)
tehdejší Panonie (větší část, na jihu až po Balaton)
Červená Rus (ležící na východní hranici, dnes součást Ukrajiny)
oblasti při horní Visle a Odře (severní hranice)
Lužické Srbsko (severozápadní hranice)

Pozn.: Skutečný vliv říše mohl být ještě větší.

Zánik

V roce 894 kníže Svatopluk zemřel. Za vlády jeho nástupce, Mojmíra II., bylo na Velké Moravě pravděpodobně ještě obnoveno staroslověnské biskupství, nicméně od říše se začaly odtrhávat některé kmeny (v Čechách roku 895 a dále kmeny v Lužickém Srbsku). Od jihovýchodu na Velkou Moravu vtrhli nájezdníci ugrofinského původu z východních stepí – Maďaři. Ti patrně po zásadním vojenském střetnutí roku kolem 907 Velkomoravskou říši rozvrátili. Na omluvu Mojmíra II. je nutno říci, že v té době jeho říše nejspíše nebyla ve formě díky sérii mohutných povodní, které na přelomu 9. a 10. století postihly její moravské a rakouské jádro a silně je zdevastovaly. Jestliže politicky Velká Morava k roku 907 zanikla, existují především archeologické důkazy, že sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly rozbity a přežívaly dál během 10. století. Toto dokazují výsledky výzkumů ve Starém Městě, Mikulčicích nebo Ducovém na Pováží.

Sídla

Sídelní struktura Velkomoravské říše zahrnovala opevněné slovanské osady – hradiště. Mezi nejvýznamnější písemně doložené a archeologicky probádané patří:

na dnešní Moravě: Mikulčice (pravděpodobně mocenským střediskem), Staré Město u Uherského Hradiště (uváděno jako Velehrad), Pohansko u Břeclavi, Staré Zámky u Líšně, Olomouc
na dnešním Slovensku: Devín, Nitra, Bratislava, Ducové
v dnešním Maďarsku: Ostřihom, Feldebrö, Blatnohrad (dnešní Zalavár)

Podívejte se též na

Externí odkazy

http://www.znojemskarotunda.com – Klub přátel znojemské rotundy (o Velké Moravě)