Svátost smíření

Svátost smíření, někdy též svátost pokání, obvykle známá a označovaná jako svatá zpověď je jednou ze svátostí katolické, pravoslavné a anglikánské církve, jejíž prostřednictvím křesťan vyznáním vlastních hříchů může dojít smíření s Bohem a církví.

Svátost smíření se slaví buď společnou formou (bohoslužba smíření, v katolické církvi s individuálním vyznáním hříchů), nebo (v katolické církvi nejčastěji) soukromým vyznáním hříchů knězi (tzv. ušní zpověď).

Dějiny svátosti

Svátost smíření nabývá prvních podob ve starokřesťanském veřejném vyznávání hříchů před církví. V raném středověku se během mnišské iroskotské misie začíná šířit praxe soukromého vyznání hříchů knězi. Počínaje 9. stoletím se svátost pokání vypočítává mezi sedmi svátostmi církve ustanovenými Ježíšem Kristem. Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu zavádí do běžného užívání označení svátost smíření, které v českém prostředí začíná pomalu převládat.

Pravoslavná církev

Pravoslavná církev praktikuje pravidelnou zpověď a počítá ji mezi svátosti. Mnoho pravoslavných považuje krátkou zpověď jako nezbytnou podmínku účasti na božské liturgii, některé striktnější pravoslavné církve nepřipouštějí k přijímání nikoho, kdo se předešlého dne nevyzpovídal.

Zpověď se v pravoslavném chápání obrací ke Kristu či k Bohu v přítomnosti kněze, nikoli naopak. Pravoslavní obvykle neužívají zpovědnice, ale zpovídající se obrací k ikoně Krista; přítomný kněz pomáhá přitom svou modlitbou a otázkami.

Mnoho pravoslavných dává přednost zpovědi před knězem z jiného místa; pokud je v blízkosti klášter, obvykle se zpovídají u některého z otců v klášteře. Starokřesťanská praxe veřejné zpovědi před shromážděním existuje dnes u pravoslavných pouze velmi zřídka, někdy pouze v případě křtu dospělého, pokud si to on sám přeje.

Katolická církev

Svátost smíření má v katolické církvi již zmiňované dvě podoby – společnou, nebo soukromou. Po liturgické reformě 2. vatikánského koncilu došlo k obnovení praxe společných bohoslužeb smíření, kdy veškeré části slavení smíření jsou společné, s výjimkou individuálního vyznání hříchů knězi a rozhřešení. Obvyklejší je však i nadále forma soukromé (tzv. ušní) zpovědi.

Svátost smíření není pouze způsobem, jak „získat“ odpuštění hříchů. V katolickém chápání se jedná o setkání s odpouštějícím Kristem, který pro každého člověka obětoval svůj život na kříži.

Součásti svátosti smíření

V katolické církvi obsahuje slavení svátosti smíření několik kroků:

Zpytování svědomí má za cíl poznání vlastních hříchů.
Nejdůležitější součástí svátosti smíření je lítost nad hříchy, kterých se křesťan dopustil. Rozlišuje se lítost dokonalá (motivovaná láskou k Bohu) a nedokonalá (z touhy po věčném životě, nebo ze strachu před zavržením). Lítost, alespoň nedokonalá, je nezbytnou součástí svátosti smíření.
Se svátostí smíření musí být spojen také úmysl nadále ve vyznávaných záležitostech nehřešit.
Při samotném vyznání hříchů je zapotřebí vyznat pouze smrtelné hříchy, které křesťan dosud nevyznal. Obvykle se křesťané vyznávají také z tzv. všedních hříchů.
Při svátosti smíření dostává penitent od zpovědníka tzv. dostiučinění či pokání – obvykle nějaký malý úkol, který mu má pomoci v jeho rozhodnutí nadále nehřešit; může se jednat např. o modlitbu, náhradu škody, ve vážnějších případech např. pouť.

Rozhřešení však nemůže dostat člověk, který vyznává své hříchy bez lítosti, který nechce hříchu zanechat nebo se nevyhýbat příležitosti k němu, nebo který se nechce smířit se svým nepřítelem apod.

Rozhřešení

Podstatnou součástí svátosti smíření je tzv. rozhřešení (rozvázání od hříchů), označované též jako absoluce. Rozhřešení může kněz udělit pouze ve fyzické přítomnosti penitenta – není možné tedy slavit svátost smíření přes telefon, dopis či internet.

Některé hříchy, které jsou spojeny s exkomunikací rezervovanou Apoštolskému stolci, může kněz rozhřešit pouze poté, co obdrží rekurs (odpověď) na dotaz vznesený Apoštolskému stolci. Všichni zpovědníci českých a moravských diecézí mají povolení udělit rozhřešení těm, kteří se vyznávají z provedení interrupce (která mezi zmiňované hříchy patří).

Rozhřešení je provázeno slovy kněze:

Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Zpovědní zrcadlo

Ve všech církvích platí zpovědní tajemství – zpovědník nemůže vyzradit nic, o čem se ve zpovědi mluvilo, a to ani před státními orgány. Nemůže se dokonce odvolávat ani na dřívější zpovědi téhož penitenta. Vyzná-li penitent ve zpovědi některý těžký zločin, zpovědník jej obvykle vyzve, aby se k zločinu doznal; teprve tehdy mu obvykle udělí rozhřešení. Většina států zpovědní tajemství uznává.