Slované

Slované jsou velká skupina indoevropských národů, které v současné době žijí ve značné části východní, jihovýchodní a střední Evropy. K slovanským národům náležejí také Češi.

Dělení

Nejpoužívanější je rozdělování Slovanů na tři skupiny (větve):

Východní

Západní
- Češi
  - Moravané
- Lužičtí Srbové
- Polabští Slované - zaniklé etnikum
- Poláci
  - Kašubové - ve středověku Pomořané
- Slezané
- Slováci

Jižní

Původ (etnogeneze)

Oblast i doba vzniku slovanského etnika byly dlouho nejasné a stále jsou předmětem mnoha sporů. O Slovanech totiž dlouho neexistovaly písemné zprávy, neboť se vyvíjeli daleko od civilizací, které by o nich písemné zmínky mohly zachovat. První nezpochybnitelné písemné zprávy o Slovanech (označovaných jako Slovieni, Sclavini, Anti, Veneti nebo Venedi) pocházejí až ze 6. století z pera byzantského historika Prokopia z Kaisareie a gótského historika Jordana. Někteří historici se však domnívají, že o Slovanech (ovšem pod jiným pojmenováním) se ve svém díle zmínili už Hérodotos z Halikarnassu v 5. století př. n. l. a Tacitus nebo Plinius Starší ve 2. století n.l.

V 19.století byla hlavním předmětem diskuse otázka, kde se Slovanstvo vyvinulo. Stalo se tak na místě, kde je zachytily první historické zprávy a kde žili ve středověku (autochtonní teorie), nebo se slovanské etnikum konstituovalo na omezeném místě, v tzv. pravlasti, odkud se později rozstěhovalo na mnohem rozsáhlejší teritorium (migrační teorie).

Dnes převažuje názor, že Slované se jako etnikum konstituovali někdy v době bronzové v oblasti smíšených lesů ohraničených na západě středními toky řek Visly nebo dokonce Odry, na východě Dněprem a jeho přítokem řekou Pripjatí a na jihu karpatským obloukem. Z této tzv. pravlasti se ve druhé etapě stěhování národů v 6.- 7.století rozšířili na obrovské plochy střední, východní a jihovýchodní Evropy, kde v podstatě žijí dodnes.

Slovanské jazyky

Slovanské jazyky, které patří mezi indoevropské, mají společný základ v praslovanštině. Z té se od 10. století začaly oddělovat jednotlivé nářeční skupiny, předchůdci dnešních samostatných jazyků. Podívejte se na heslo Slovanské jazyky.

Náboženství

Slované měli polyteistické náboženství

hlavní bůh Svarog (případně Svantovít), stvořitel Světa
bůh Slunce, tepla, ohně a úrody Dažbog, nástupce Svarogův
bůh hromu a války Perun
bůh stád i hospodářství Veles
bohyně noci a Měsíce Chors
bůh Trihlav
bůh Bělbog
bůh Svarožic
bůh Stribog

Svatyně, chrámy a místa kultu

Ze slovanského prostředí je známo více druhů svatyň. Mohlo se jednat o uctívané hory (např. pohanské obřady probíhaly na hoře Ślęza, na Balkáně byly hory označovány jmény bohů). Dále mohly být uctívány stromy (nejčastěji duby) či celé stromové háje (např. Konstantin Porfyrogennétos se zmiňuje o uctívání dubu na ostrově Chortici, Thietmar zase o háji Svatobor Lužických Srbů). Mimo hlavní zástavbu sídliště se mohlo nacházet otevřené obětiště, jak je známo z Kyjeva.

U východních Slovanů se k vykonávání kultu stavěla celá hradiště, tzv. sakrální hradiště a to především v době mezi 8. a 10./11. stoletím. Ta měla pravděpodobně sloužit pro obyvatelstvo v širokém okolí, resp. jako kmenová svatyně. Ve vnitřním areálu těchto hradišť se obvykle nacházelo několik kultovních míst (místo pro modlu, obětiště, tzv. dlouhé domy, které pravděpodobně sloužily pro pohřební hostiny, resp. i sněmovní jednání). Nejznámější je tzv. zbručská soustava, kam patří hradiště Bohut, ostrožní hradiště Zvenigorod, resp. hradiště Govda.

Chrámy jsou známy hlavně z oblasti polabských Slovanů, o některých máme písemné zmínky, některé byly dokonce nalezeny a archeologicky prozkoumány. Chrámy jsou vždy dřevěné a velmi kvalitně postavené a bohatě zdobené. Ležely většinou blízko sídlišť a sloužily vedle kultu i jako jakési společenské centrum, kde se konaly sněmy, trhy apod. Mezi nejznámější patří Arkona, Groß Raden, Retra, Štětín, Ralswiek, Korenice, Rostock, Wolin, Starigard, Wolgast. U chrámů sloužili kněží (na rozdíl od východních SLovanů jsou zde historicky doloženi), typickým prvkem jsou hlavy (ať již jako výzdoba nebo lebky) koní, resp. přítomnost živého koně, který sloužil k věštbám. Zároveň vetšina těchto chrámů pravděpodobně sloužila i jako pokladnice.

Plný seznam známých chrámů Polabských Slovanů:

Podívejte se také na

Pohřební zvyky Slovanů

Reference

Beranová, Magdalena, Slované, Praha 1988
Váňa, Zdeněk, Svět dávných Slovanů, Artia Praha 1983

Curta, F., The Making of the Slavs. History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700, Cambridge University Press 2001