Renesance (umělecký sloh)

Pojem renesance

Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii, italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským kunsthistorikem Jacobem Burckhardtem v 19. století.

Užití pojmu

Pojem renesance se tradičně vztahuje k epoše mezi 14. a 17. stoletím. Běhěm poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.

Vznik a příčiny

Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14.století. Její kolébkou bylo jednoznačně město Florencie. Od 12. století vzrůstala v mnoha městech ve střední a severní Itálii prosperita obyvatelstva, způsobená především rozvojem námořního obchodu (Benátky, Pisa, Janov), později též bankovnictví (půjčování peněz - Siena, Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca). Města se postupně vymanila z nadvlády šlechty a biskupů a formovala se jako samosprávné celky - komuny. Ve městech sídlila velká část šlechty. Částečně sem přišla již v době barbarských vpádů v pozdně-antickém období. Nyní přinutily městské komuny, které postupně ovládly zemědělské zázemí města k přesídlení další část šlechty, žijící ještě na venkově. Šlechtické rody soupeřily ve městě s významnými měšťanskými rodinami i samy mezi sebou. Postupně se však také zapojily do městského hospodářství. Peníze získané z pozemkové renty vložily do finančních operací nebo do výroby a propojily se sňatky s nejbohatšími měšťanstvem. Tak se zformovala ve většině měst vládnoucí vrstva, která požívala plných práv městské samosprávy.

Střední a severní Itálie s výjimkou Benátska byla sice součástí Svaté říše římské, ale málokterý z císařů tady dokázal prosadit svoji moc a pokud ano, tak pouze dočasně. Císaři nejprve soupeřili s papeži o převahu v křesťanském světe (sálská dynastie), později, za vlády Štaufů, se pokoušeli ovládnout Itálii, a vzbudily mezi zdejšími městy silný odpor. Na stranu odpůrců císařské nadvlády, guelfů, se postavili také papeži. Přívrženci císařů se nazývali ghibellini. Během těchto bojů italská města, která neustále bojovala o rozšíření svého vlivu také sama mezi sebou, sílila. Významnější z nich se zmocnili nejen svého zemědělského okolí, ale také menších měst a začaly se měnit v městské státy (Florencie, siena, Pisa, Lucca, Janov, Benátky, Milán, Ferrara, Mantova, Bologna ad.)

Hospodářská prosperita měst vedla k rozvoji stavitelství a výtvarného umění. Odlišný životní styl obyvatel italských měst a zároveň relativně značná politická svoboda stály u vzniku nového typu renesančního člověka.

Typické rysy

V jednotlivých druzích umění vznikaly nové prvky, ale některé rysy byly pro renesanci ať již jako epochu, tak pro umění, které vytvářel renesanční člověk.

antropocentrismus

Klade se důraz na člověka, na lidský rozum, poznání a pozemský život. Renesanční člověk se vymaňuje ze středověkého způsobu myšlení tj. zájem se od Boha obrací směrem k člověku samému.

individualismus

Člověk se stává všestranně rozvinutou osobností. Vznikají životopisy, vlastní podobizny malířů, umělci na rozdíl od středověku podepisují svá díla.

humanismus

Renesance se obrací zpět k antice a antické kultuře a přebírá z ní velké množství prvků, které dále tvůrčím způsobem užívá a přetváří.

vědecký základ umění

Spousta umělců byla skutečně „renesanční“, zabývali se i anatomií, optikou, technologiemi, které pak užívali ve své tvorbě. Typickým příkladem je užití perspektivy v malbě a kresbě či odlévání soch z bronzu.

realismus

Přestože si renesanční umělci nárokovali u svých děl návrat k přírodě (inspirováni antikou), určitý soubor konvencí užívali. Jejich realismus se týkal hlavně užitých témat. Objevují se scény ze „všedního života“ - vzniká např. novela (povídka ze života obyčejných lidí) nebo komedie inspirovaná životem rolníků.

zesvětštění

Dá se považovat za společný rys, i když nebylo tak velké, jak se obvykle myslí. Náboženské motivy jsou neustále velmi časté.

nacionalizace umění

Jestliže byl pro středověké umění typický universalismus, tak od renesance začínáme rozlišovat národní umění s jejich typickými prvky a rysy.

sběratelství

Pro středověk také neznámá věc. Sběratelství úzce souvisí se snahou co nejlépe poznat antický svět prostřednictvím hmotných památek, které se na italském území zachovaly v hojném počtu. Se snahou sbírat antické památky jsou spojeny i počátky archeologie.

mecenášství

Umění se stává politickou zbraní (notoricky známým příkladem je Masacciův obraz Peníz daně nebo Michelangelova socha Davida) a efektním prostředkem bohatých a mocných, jak se prezentovat vůči veřejnosti. Z těchto řad pochází velké množství mecenášů, jen v Itálii např. papežové Martin V., Eugen IV. nebo Mikuláš V., dále v Milánu Filippo Maria Visconti, Francesco Sfortza, v Neapoli Alfonz V. Aragonský nebo Ferdinand I. Aragonský.

Chronologie

trecento (zahrnuje 13. století, především počátky renesančního umění ve Florencii)

quatrocento (zahrnuje 14. století, rozšíření renesančního umění po celé itálii)

cinquecento (15. století, rozšíření do Záalpí)

Rozšíření renesance v Záalpí

Na rozšíření renesance do zaalpských zemí mělo vliv několik skutečností. Především do Říma neustále proudilo velké množství poutníků, kteří se mimoděk mohli seznámit s novými myšlenkami. Naopak z Itálie do Evropy odcházela část potulných humanistů (např. Giordano Bruno) a také četná církevní poselstva. Do Francie se renesance rozšířila vlivem francouzsko - italských válek na počátku 16. století. V jednotlivých zemích se renesance uzpůsobila místním podmínkám. Zvláště je to vidět na obrazech středoevropských renesančních malířů, kde je cítit ještě značný vliv pozdní gotiky ( např. Albrecht Dürer nebo obzvláště Hieronymus Bosch). Mnohem více je zde zachován náboženský charakter uměleckých děl (oproti italským mnohem častěji inspirovaným klasickou mytologií). Velkým rozdílem mezi italskou a severní rensancí je užití jazyka. Zatímco v Itálii se učenci obrátili zpět ke klasické latině a řečtině, na severu se objevují knihy v národních jazycích, přístupné takto mnohem širší čtenářské obci. Širší užití národních jazyků hrálo v budoucnosti důležitou roli při vzniku národních států definovaných národním jazykem.

Rogier van der Weyden 024.jpg

Společenské postavení umělce

Během renesance se změnilo i postavení umělce. Ve středověku umělce jako individualitu neznáme. Jsou považováni za řemeslníky a obvykle nepodepisují svá díla (proto jsou dnes označováni dle svých nejvýznamnějších děl, např. Mistr vyšebrodského oltáře). Toto se v renesanci mění. Umělci vystupují z anonymity a někteří dosahují dokonce vysokého společenského postavení. Jako příklad může sloužit Gentile Bellini, který získal od Fridricha III. hraběcí titul, nebo Tizian, kterému Karel V. udělil řád Zlaté ostruhy opravňující ho užívat titul rytíř. Některým umělcům se podařilo zbohatnout nebo získat vysoký úřednický post. Přesto se obecně ještě držela představa, že umělci jsou nízkého původu, protože jejich činnost vyžadovala manuální práci a oni sami postrádali vzdělání.

Malířství

Na rozdíl od architektury nebo sochařství se nemohlo rané renesanční malířství inspirovat antickým uměním - z antického malířství se nic nedochovalo. Renesanční malíři se proto částečně inspirovali antickými reliéfy. Až v 16. století byly v Římě objeveny fresky v Neronově Zlatém paláci nebo v Titových lázních.

Tématika

Do značné míry, jak již bylo napsáno výš, se udržuje tématika náboženská. Velmi často se ovšem stává pouze prostředkem, jak zobrazit i scény z každodenního života. Nově se objevují některé žánry, např. portrét, krajina nebo zátiší a v Itálii se objevují i mytologické motivy převzaté z antického umění. Typickým nemytologickým motivem převzatým z antického umění je tzv. spinario - chlapec vytahující si z paty trn.

Technika

V malbě se začíná užívat trojrozměrnost a perspektiva - malíři se naučili pracovat s prostorem a vyjadřovat jeho hloubku. Někteří umělci začali také pracovat v mnohem větší míře s užitím barev pro vyjádření stínu (např. da Vinci a jeho sfumato užité velmi výrazně např. v Madoně ve skalách) Zvláštní a odlišnou roli od středověku hraje kresba. Jestliže ve středověkém malířství se užívala jen k určitému typologickému náčrtu budoucí malby a jako takové nevznikala podle skutečnosti, ale podle po dílnách kolujících typologických a ikonografických schémat, tak v renesančním umění již slouží ke studiu skutečnosti pro vylepšení obrazu (typické jsou skicy vytvořené Leonardem da Vincim studující např. svalstvo a pohyb koně, rysy lidských tváří a vyjádření různých emocí).

Fra Angelico 006.jpg

Sochařství

Vlivem zachovaných antických soch se sochařství stalo prvním uměním, kde došlo ke změnám směrem k renesančnímu pojetí. Objevují se od antiky poprvé volně stojící sochy. Umělci dokáží úspěšně vyjádřit dramatičnost scény (ve středověkém umění neznáme) expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií. Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy. Dále je navazováno na portrétní sochařství císařského Říma - objevují se busty význačných osobností. Dále známe i drobnou plastiku, např. i medaile.

Architektura

S potřebou prezentace nové měšťanské nobility i městského státu jako celku, se stala architektura jedním z umění, kde došlo k nejvýraznějším změnám. Renesanční architekti se opět inspirovali antickými stavbami, jejich souměrností, jednoduchostí a pravidelností proporcí. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větším množství materiály jako mramor a cihly. Hojně se uplatňuje sloupořadí, klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby fasády zvaný sgrafito. Objevují se nové typy staveb: městské paláce a městské i předměstské vily.

Vzdělanost a literatura

Velké změny se odehrávají na poli literatury. Objevují se zcela nové literární žánry jako např. komedie, tragédie či pastorála. Tyto jsou inpirované dochovanými literárními díly antických autorů. Velmi oblíbenými autory se znovu stávají Terentius, Plautus, Seneka nebo Virgilius. Dalšími oblíbenými žánry byl traktát, polemika, dopis, objevují se cestopisy, životopisy a pedagogické spisy.

Podívejte se také na

Reference

Blunt, A. 1940: Artistic Theory in Italy, 1450-1600. Oxford.
Burke, P 1996: Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii. Praha.
Huyghe, R. 1970: Umění renesance a baroku. Praha.
Martindale, A. 1971: Člověk a renesance. Umění světa. Praha.

Renesance

Gourt Home::Gourt :: Renesance (umělecký sloh)