Nemoc

Nemoc je každý abnormální stav těla nebo mysli, který způsobuje potíže, dysfunkci (poruchu činnosti některého orgánu nebo psychosociální funkce organismu) nebo bolest postižené osobě nebo osobám, které jsou s postiženým v kontaktu.

Onemocnění je někdy používáno jako synonymum nemoci, jindy pro označení počátku nemoci nebo pro zdůraznění toho, že stav není konstituční, trvalou vlastností organismu.

Někdy se termín „nemoc“ používá v širších smyslech zahrnujících například úrazy, syndromy, symptomy, deviantní chování nebo atypické variace struktury a funkce, i když v jiných kontextech ne všechny tyto kategorie do pojmu nemoc spadají a označují se například jako porucha nebo abnormalita (odlišnost).

Nakažlivá nemoc je infekční onemocnění, jehož původce je schopný přechodu z organismu na organismus (např. chřipka, mor).

Obory zabývající se nemocemi

Patologie je studium nemocí.

Nozologie (nosologie, nauka o nemocech) spočívá především v systematické klasifikaci nemocí.

Širší sestava zkoumání, metod a vědomostí o nemocech a jejich léčení je medicína (lékařství) a její podobory.

Syndrom a choroba ve vztahu k nemoci

Medici někdy rozlišují mezi pojmem nemoc, která má specifickou biofyziologickou podstatu (příčinu nebo příčiny, tzv. etiologii, například určitý virus nebo konkrétní genetickou anomálii), od pojmu syndrom, který je sadou znaků (symptomů) vyskytujících se spolu (nemoc je tedy speciálním případem syndromu).

Toto rozlišování je historicky problematické, protože pojem nemoci existoval podstatně dříve než medicínské znalosti dnešního typu. Existuje mnoho stavů, které, ač již jsou identifikovány, se stále označují jako „syndromy“. A naopak, mnoho stavů s neznámou etiologií je označováno jako „nemoci“ v mnoha kontextech.

Pojem choroba, i když je často používán k označení nemoci, může též vypovídat o vnímání osobního zdraví osobu, jíž se stav týká, bez ohledu na to, je-li stav posuzován lékaři opravdu jako nemoc. Osoba bez jakékoli nemoci se může cítit nezdravě a mít za to, že má chorobu. Další osoba se může cítit zdravá a věřit, že nemá chorobu, i když může mít nemoc jako nebezpečný vysoký krevní tlak, který může vést k fatálnímu infarktu nebo mozkové příhodě. Z etymologického i věcného hlediska toto rozlišení nemoci a choroby nemá příliš udržitelné opodstatnění, protože subjektivní vnímání je jedním ze základních definičních znaků nemoci a nemocí zjevně může být i takový stav, jehož příčiny lékař nezná nebo jehož existenci či projevy z nějakých důvodů popírá.

Psychosomatický směr v medicíně shledává, že mnoho chorobných projevů je vyvolanáno psychickými příčinami, často dobře popsatelnými, třebaže příčinný mechanismus je známý méně. Třebaže i k jejich propuknutí je třeba jistých organických dispozic, je sporné, zda takové dispozice nazývat příčinou nemoci, když za standardních, bezproblémových podmínek by se jako nemoc neprojevily.

Klasifikace nemocí a zdravotních problémů

Může mít smysl zohlednění skutečnosti, že esenciálně (etiologicky) různé nemoci mohou způsobovat stejné nebo téměř stejné potíže (či vůbec projevy), a naopak že tatáž nemoc (etiologická příčina) se může v konkrétních případech projevovat různými způsoby a působit různé potíže. Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) se snaží tento pohled zohlednit tím, že kromě Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN, anglicky ICD, The International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems) v roce 2001 vydala i novou klasifikaci ICF (obtížně přeložitelný název The International Classification of Functioning, Disability and Health v češtině bývá uváděn jako Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, Mezinárodní klasifikace funkční zdatnosti atd.) Ta se však zaměřuje především na tělesné problémy spadající do oblasti fyzioterapie. Psychiatrie v analýze spíše stagnuje. Třetí, navazující klasifikace se týká léčebných a adaptačních intervencí (International Classification of Health Interventions, ICHI)

Mezinárodní klasifikace nemocí od roku 1900, kdy poprvé vyšla, byla převážně pouze číselníkem kódů pro vyhodnocování příčin smrti (vznikla přijetím klasifikace, kterou zavedl Francouz Jacques Bertillon). Teprve v druhé polovině dvacátého století (6. revize, 1949), kdy si ji vzala za svou WHO, byla rozšířena tak, že je užívána i jaké pomůcka k léčebné diagnostice a v řízení a provozu systému zdravotního pojištění. Kódy příčin smrti se staly jen jednou z málo známých závěrečných kapitol klasifikace. Zatím poslední revizí je ICD-10 (1992).

Ve Spojených státech amerických Americká psychiatrická společnost vydává od roku 1952 klasifikaci DSM, (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Diagnostický a statistický manuál duševních poruch). Ten je významnou a v mnohém určující předlohou pro V. díl (diagnózy F) mezinárodní klasifikace ICD. Poslední revize (DSM IV-TR) vyšla roku 2000, pátá revize na plánována přibližně na rok 2012.

Nemoci, poruchy a stavy

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) používá pro vyjádření celé skupiny klasifikovaných stavů sousloví „poruchy, nemoci a stavy“.

Nejproblematičtější z hlediska zařazení pod pojem nemoc jsou stavy, jimž se věnuje psychiatrie. MKN pro ně používá souhrnného označení „duševní poruchy a poruchy chování“.

MKN-10 v úvodu V. kapitoly (diagnózy skupiny F) píše: „Porucha není přesný termín, ale užíváme ho zde pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně a narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování zde nejsou zahrnuty, protože neodpovídají definici duševní poruchy.“

Problematické jsou jak klasifikace osobnostních poruch (které plynule splývají s nepatologizující psychologickou typologií osobnosti), tak některých forem psychóz (poruch vnímání a myšlení) a neuróz (afektivních poruch), jejichž chorobné projevy jsou ve značné míře podmíněny schopností kultury integrovat a využít různé psychické i somatické vlastnosti a projevy (šamanismus a psychospirituální krize versus schizofrenie, dále například masturbace, leváctví, homosexualita, parafilie).

Rozdíly jsou také v hodnocení, zda některé psychické stavy jsou přiměřenou, popřípadě účelnou reakcí na skutečnou situaci. Psychiatrizace a medicinalizace některých problémů může být vnímána jako odvádění pozornosti od „nemocí společnosti“ nebo jako komerční nebo mocenské zneužití medicíny (deprese, poruchy erekce, syndrom hyperaktivity, kverulantní paranoia atd.).

Sociologie nemoci

Označení nějakého stavu za nemoc (nebo podobným pojmem) mívalo a má ve společnosti různé příčiny i následky. Obvykle, v různém poměru, k nim patří například tyto:

povinnost nebo nutnost podrobit se omezením (například izolace) určeným k ochraně ostatních, případně i k formálnímu snížení statutu nemocného
povinnost nemocného postojově se distancovat od stavu považovaného za nemoc (viz disociace) a buď usilovat o změnu (léčbu) nebo přijmout specifické nebo obecné snížení svého společenského statusu.
povinnost podrobit se určité interpretaci stavu, procedurám (návštěva lékaře, vystavení potvrzení, vyšetřovací a léčebné postupy atd.) v rámci k tomu určeného veřejného mocenského subsystému
právo na úlevy po dobu nemoci (pracovní neschopnost, uznávaná omluva) a na soucit
v různé míře právo nemocného na podporu (zajištění nebo financování léčby, etická zásada povinnosti první pomoci, sociální podpora v nemoci a invalidní důchod, přizpůsobení veřejného prostoru handicapovaným atd.)

Označení nějakého stavu za nemoc s sebou obvykle nese například tyto konotace:

nežádoucnost stavu (představa, že je nutno jej změnit nebo alespoň považovat za vadu, za zlo)
omezenost stavu v čase (ohraničená onemocněním a vyléčením)
léčitelnost (změnitelnost)
nakažlivost (nebezpečnost)
jednoduchá a specifická biologická příčina
lékařská věda je jako jediná nebo hlavní kompetentní k interpretaci (výkladu) původu a smyslu stavu a k zajištění léčebných nebo ochranných opatření
zdravotnické postupy jsou optimálním postupem řešení

Návštěva lékaře, určení diagnózy a standardní postupy léčby (klid na lůžku nebo doma, podávání léků atd.) jsou spojovány s nemocí často bez ohledu na účelnost. Například i v případě neschopenky na depresi se kontroluje, zda se nemocný řádně „léčí“ pobytem doma, ačkoliv pro vývoj stavu je „domácí vězení“ velmi nepříznivým faktorem.

Považuje-li někdo některý stav za nežádoucí nebo naopak se chce domoci pro postižené zvláštního zacházení nebo ochrany, může mít tendenci účelově vyhledávat i ostatní obecné „znaky“ (ale spíše obvyklé konotace) nemoci.

Ačkoliv uvedené faktory („znaky nemoci“) jsou na sobě do značné míry nezávislé, v běžných úvahách typu zda ten či onen stav (leváctví, homosexualita, pedofilie, tendence k sebevraždě, deprese, projevy stáří) je nemocí, často splývají do jednorozměrné dichotomie, do shluku konotací (George Orwell tuto ideologicko-mocenskou deformaci jazyka nazývá crimestop, blackwhite, doublethink). Stanislav Komárek nazývá tuto dichotomickou tendenci západní vědy a kultury polárním myšlením. Komárek zavedl i související pojem medicínsko-průmyslový komplex. Sociologie i takzvané antipsychiatrické hnutí v souvislosti s „přidělením“ podobných statusů, jako je pozice nemocného, zavedly pojmy labelling (v odborných textech překládáno jako nálepkování, zhruba odpovídá výrazu obecné češtiny škatulkování) a stigmatizace. Psychodynamické teorie (např. Bent Rosenbaum a David Garfield) píší v podobné souvislosti o kontejnerových pojmech (containers, container concepts). U Sigmunda Freuda, jednoho z otců psychodynamického přístupu, kontejnerovým pojmem nebyla nemoc, ale sex, což se pokoušeli reflektovat a korigovat jeho následníci. Polární myšlení a užívání kontejnerových pojmů je typickým příznakem fanatismu i manipulativních ideologií všeho druhu (politické i komerční) a jeho aplikace v medicíně otevírá možnost zneužití různých problémů cestou jejich medicinalizace.

Sociologické reference

Containers, mental space, and psychodynamics (Bent Rosenbaum, David Garfield, Psyart 2001)
Jazyk vědy a polární myšlení (Stanislav Komárek, Vhled 2/2001)
Karel Chromý: Duševní nemoc, sociologický a sociálně psychologický pohled, Praha, 1990
Stigmatizace u „psychogenních poruch“ (Ján Praško, Psychiatrie 1/2001)

Podívejte se také na

Nemoci | Sociologie | Sociální události