Mnichovská dohoda byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území Sudety Německu, Polsku a jižní část Slovenska Maďarsku. Samotné Sudety osídlené německy mluvícím obyvatelstvem byly československou vládou odstoupeny Německu již o deset dnů dříve, ale k praktickému uplatnění tohoto kroku ještě nedošlo. Zástupci české strany byli přítomni, ale k jednáni samotnemu nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement).

Dopad na Československo

Československu byl výsledek jednání jen oznámen, i přes to, že v Mnichově měl svého zástupce - velvyslance Masného, který měl tu smutnou povinnost, oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.

Dohodu začali českolovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás , Mnichov , Mnichovská zrada a zrada spojenců s negativním zabarvením.

Důsledkem této dohody přišlo Československo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat už v roce 1934. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době vyhlášena všeobená mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, který byl jmenován poté, co vláda Milana Hodži padla. Přijala totiž Nótu Francouzské vlády, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, kde žije víc jak 50% Němců. Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 500 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Bohužel, armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. V armádě bylo zhruba 20% zcela nespolehlivých vojáků německého původu a přibližně stejně jen o málo spolehlivějších Slováků, překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci. Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny byla zhruba 50% a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které by po případném útoku asi přestalo brzy existovat a Němci by tak dosáhli absolutní letecké dominance.

Očekávaná pomoc Francie a Sovětského svazu se ukázala být málo pravděpodobnou. I kdyby Francie chtěla jít Československu na pomoc, o účinnosti její pomoci si můžeme udělat obrázek na základě Německo-polské války v září 1939, kdy se ani nepokusila vážněji překročit Rýn. Pomoc Sovětského svazu závisela pak na možnosti přesunu Rudé armády do Československa, ale ani Polsko, ani Rumunsko nedaly svolení k průchodu sovětské armády přes svá území a byly připraveny své území aktivně bránit.

Poté co ztratilo své pohraniční pevnosti, které podle Mnichovského diktátu muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, aniž by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.

Dohady o platnosti smlouvy

Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, že podpis jejich představitelů pod dohodou byl vážnou politickou chybou, velké problémy jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc). Podle Jana Němečka "Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“. Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala i Itálie, ne tak jednoznačné je stanovisko Británie. Německo uznalo neplatnost dohody v roce 1973, kdy byla prováděna tzv. Ostpolitik (zlepšení vztahů se zeměmi východího bloku).

Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

Externí odkazy

• Článek Jana Kuklíka – Spory o platnost Mnichovské dohody
• Zářijová všeobecná mobilizace v roce 1938
• Text mnichovské dohody ze dne 29. září 1938

Druhá světová válka | Dějiny Československa | Dějiny Německa

Münchner Abkommen | Συμφωνία του Μονάχου | Munich Agreement | Munkena interkonsento | Acuerdos de Múnich | Münchenin sopimus | Accords de Munich | הסכם מינכן | Müncheni egyezmény (1938) | ミュンヘン会談 | Verdrag van München | Münchenavtalen | Układ monachijski | Acordo de Munique | Мюнхенское соглашение 1938 года | Mníchovská dohoda | Münchenöverenskommelsen | Münih Anlaşması | 慕尼黑協定