Karel Veliký

Karel I. Veliký (2. dubna 748 – 28. ledna 814 Cáchy) byl franský král a první středověký římský císař.

Karel se narodil podle nejnovějšího bádaní v roce 748 (nejčastěji se uvádí 742 nebo 747). Byl synem majordoma a pozdějšího franského krále Pipina III. Krátkého, a Bertrady dcery hraběte Heriberta z Laonu. Proslul nejen jako válečník a dobyvatel, ale také jako významný vládce a zákonodárce. V Cáchách založil dvorskou školu. Na svůj dvůr povolával významné učence (např. Alkuina z Yorku, Pavla Diakona, Petra z Pisy, Angilberta a Einharta).

Životopis

V datech

768 Karel a jeho bratr Karoloman přebírají vládu ve franské říši
771 po bratrově smrti se Karel stal jediným vládcem franské říše
772–804 války s cílem podmanit si a christianizovat Sasy
774 dobytí Pavie, svržení langobardského krále Desideria – Karel Veliký langobardským králem
778 neúspěšná výprava na Pyrenejský poloostrov proti Arabům (epizoda s Rolandem)
781 založení italského království jako dílčího království franské říše
788 svržení a odsouzení bavorského vévody Tassila III.
791–803 vyvrácení říše Avarů
795 vítězství nad Avary, dobytí „hrinku“, zřízení panonské marky
25. prosince 800 císařská korunovace a pomazání na krále papežem Lvem III. v Římě
801 rozšířil franské území až k řece Ebro a založil španělskou marku
805 útok na Čechy a uložení placení tributu
812 byzantské uznání Karla Velikého císařem

Zhodnocení

Za vlády Karla Velikého, podle něhož se jeho dynastie nazývá Karlovci, dosáhla franská říše největšího územního rozmachu. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy. Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů. Pokoušel se také o výpravy proti Slovanům v našich zemích, ale tady byl odražen a spokojil se s poplatky. Na jihu zvětšil svoji říši o severní Itálii a pronikl až na Pyrenejský poloostrov. Karlova první španělská výprava však skončila tragicky. Zadní voj franského vojska byl tehdy přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel prefekt bretaňské marky Roland (o tři století později sepsal neznámý duchovní nádherný hrdinský epos Píseň o Rolandovi, v němž oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále).

Franská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. 25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého na císaře. Tak byla na západě obnovena římská říše.

Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil na hrabství, která spravovala hrabata, vybíraná panovníkem. V pohraničí byly místo hrabství zřizovány marky v čele s markrabími. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly královské dvorce s palácem, rozmístěné v různých částech země. K nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svojí družinou zemi objížděl. Říše neměla hlavní město, v němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích, na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v Cáchách, kde si nechal postavit výstavný císařský palác. Z rozlehlého objektu se jako jediná dochovala pouze osmiboká kaple (Oktogon), v níž byl císař pohřben.

Karolinská renesance

Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě – s výjimkou Byzance – marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha po obnově kulturního života bývá nazývána karolinskou renesancí (znovuzrození, ve smyslu obnovení antické kultury). Karolinská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu.

Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Jednalo se především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny – jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala do pozdější doby.

Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Jedním z nich byl všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel. Právě on nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard. Po císařově smrti sepsal jeho životopis, Vita Caroli, který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby.

Vztah k českým dějinam

Války proti Avarům v roce 791 se s velkou pravděpodobností účastnili i Češi. V roce 805 došlo k bitvě u Canburgu někde na Ohři (popisují Annales Mettenses a Chronicon Moissiacense). Češi se schovali a vojsko Karla Velikého zem vyplenilo. Výprava následující rok pokračovala pod vedením Karlova syna Karla Mladšího a aby v Čechách po druhém vyplenění nepropukl hladomor (popisují říšské annály Annales regni Francorum a Chronicon Gothanum), Češi se podřidili k placení tributu.

Svatořečení

Roku 1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha I. Barbarossy Karla Velikého za svatého. Stalo se tak proti vůli tehdejšího papeže Alexandra III., zato svůj souhlas k této kanonizaci dal protipapež Paschalis III.

Církev svatořečení Karla Velikého tolerovala od roku 1176 s tím, že bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno. Císař není zapsán v seznamu svatých římské církve.

Obraz Karla Velikého jako panovníka-světce vytvořil pro Kapli sv. kříže na hradě Karlštejně dvorní malíř Karla IV. Mistr Theodorik. Je mu též zasvěcen význačný kostel Panny Marie a ct. Karla Velikého na pražském Novém Městě.

Reference

Einhart. Vita Caroli Magni.
Hägermann, Dieter. Karel Veliký. Vládce Západu. Praha: Prostor, 2002. ISBN 8072600710.
Třeštík, Dušan. Vznik Velké Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 53 – 85. ISBN 8071064823.
Drška, Václav; Picková, Dana. Dějiny středověké Evropy, Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.

Externí odkazy

Catholic Encyclopedia

Panovníci | Historie | Narození 8. století | Úmrtí 9. století | Franští válečníci

Gourt Home::Gourt :: Karel Veliký