Jugoslávie

Jugoslávie (Jugoslavija) je zaniklý stát v jihovýchodní Evropě, na břehu Jadranského moře.

Hlavní město: Bělehrad

Statistiky

Rozloha

Rozloha: 255 804 km² (1991)

Ekonomika

Měna: dinár (YUD) = 100 para
HDP na osobu: 5 464 USD
vývoz: v hodnotě 13,1 miliardy USD
dovoz: v hodnotě 13,8 miliardy USD
zahraniční dluh: 17 miliard USD

Státní zřízení

(1918-1941) království
(1941-1945) faktická neexistence státu
(1945-1992) federace 6 republik a 2 autonomních oblastí (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko, Srbsko + Vojvodina a Kosovo a Metohije)
(1992-2003) federace 2 republik (Srbsko a Černá Hora)

Doba trvání

1. prosinec 1918 - 6. leden 1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS; Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca)
6. leden 1929 - 10. duben 1941 Království Jugoslávie (Kraljevina Jugoslavija)
10. leden 1941 - 1945 rozpad země na několik částí (Nezávislý stát Chorvatsko); okupace Německem, Itálií, Maďarskem a Bulharskem
1945 - 29. listopad 1945 Demokratická federativní Jugoslávie (DFJ; Demokratska federativna Jugoslavija)
31. leden 1946 - 7. duben 1963 Federativní lidová republika Jugoslávie (FLRJ; Federativna narodna republika Jugoslavija)
7. duben 1963 - 28. duben 1992 Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ; Socijalistička federativna republika Jugoslavija)
28. duben 1992 - 4. únor 2003 Svazová republika Jugoslávie (SRJ; Savezna republika Jugoslavija)

Vládci

Petar_I_Karadjordjevic.jpg | Aleksandar_I_Karadjordjevic.jpg | Josip_Broz.jpg Králové:

(1918-1921) Petr I. Karađorđević
(1921-1934) Alexandr I. Karađorđević
(1934-1941) regentská rada za nezletilého Petra II. Karađorđeviće
(1941-1946) Petr II. Karađorđević

Předseda prezídia Lidového shromáždění:

(1945-1953) Ivan Ribar

Svazový prezident:

(1953-1980) Josip Broz Tito

Předsedové Předsednictva SFRJ:

Prezidenti Svazové republiky Jugoslávie:

Historie

Jugoslávské království

Během bouřlivého roku 1929 se za pomoci vojenských kruhů chopil moci král Alexandr I. (reakce na zavraždění dvou chorvatských poslanců v létě 1928 v parlamentu) a změnil nejen název, ale také především politické prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie (KSJ). Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo vetšinu srbské obyvatelstvo, v dvou chorvatské a v jednom slovinské.

Následníkem trůnu se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923-1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karadjordjevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila. Ihned po napadení Polska Německem se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček-Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, ktera mimo jiné zahrnovala značnou část Bosny a Hercegoviny.

Druhá světová válka

Po vyhrocení vnitřních sporů a následné válce s Německem přestalo 10. ledna 1941 Království Jugoslávie existovat. Chorvatští fašisté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o které se podělilo Německo, Itálie a Maďarsko. Severní část Srbska - Vojvodina byla obsazena Maďarskem, východní a jižní (Makedonie) zas Bulharskem. V samotném Srbsku byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. Černá Hora získala částečnou autonomii, přičemž dohled nad jejím územím si ponechala Itálie.

Spory

Politické zřízení

Společný stát však musel již od svého vzniku překonávat mnoho problémů. Jedním z nejzásadnějších sporů se stala otázka o politickém uspořádání země. Chorvatští představitelé požadovali decentralizovaný stát s značnými prvky samosprávy (nejlépe federativní uspořádání), srbští naopak prosazovali centralizovaný unitaristický stát s vůdčí silou v hlavním městě Bělehradě. K dočasnému smíru došlo až v roce 1939, kdy vznikla Chorvatská bánovina.

Srbochorvatský (chorvatskosrbský) jazyk

Ožehavá byla také otázka společného srbochorvatského jazyka. Do vytvoření společného státu byla silná tendence ze strany srbských jazykovědců sjednotit jazyk na základě ekavského nářečí, tedy dialektu, kterým hovořila srbská populace ve Vojvodině a v centrálním Srbsku. Naopak Chorvati usilovali o jazykovou autonomii - zachování ijekavského dialektu. K nim se později přidali i chorvatští a bosenští Srbové, Bosňáci a Černohorci, kteří mluví stejným nářečím.

Původní snahou zakladatele a propagátora srbochorvatštiny Vuka Stefanoviće Karadžiće bylo konstituování jazyka na východobosenském ijekavském nářečí, což narazilo na odpor většiny srbské inteligence ze Srbska a Vojvodiny.

Neshody vyústily v dohodu, který vymezila dvě jazyková centra srbochorvatského (popř. chorvatskosrbského) jazyka v Bělehradě (východní ekavské) a Záhřebu (západní ijekavské). Po druhé světové válce se začalo diskutovat i o uznání třetí - bosenské varianty, též nazývané jižní ijekavské, jelikož se vymykala jak východnímu, tak západnímu standardu. K tomuto kroku však nikdy nedošlo. Separatistické snahy jednotlivých národů SFRJ v 80. a 90. letech 20. století zapříčinily i rozpad srbochorvatštiny na srbštinu a chorvatštinu. Poslední tečkou za společným jazykem bylo konstituování bosenského jazyka v roce 1996. V nastávajících letech se předpokládá i zformování černohorštiny, dnes považované za součást srbštiny.

Jugoslávie | Zaniklé státy Evropy | Balkán

Gourt Home::Gourt :: Jugoslávie