Germáni

Germáni je společné označení pro řadu kmenů, které žily ve starověku v Evropě. Jejich potomky jsou současné národy hovořící germánskými jazyky.

Jako první se o Germánech coby zvláštní etnické skupině zmínil antický zeměpisec Strabón ^*, který je označil za barbarskou skupinu v severní Evropě, podobnou Keltům, avšak nikoli s nimi shodnou. Pokud je známo, první zmínka o Germánech vůbec pochází od Posidonia; hned druhý byl Julius Caesar ve svém spisu Zápisky o válce galské (De bello Gallico).

Staří Římané označovali za Germány (latinsky Germanicus) v širším smyslu řadu kmenů. Za hranicemi Římské říše chyběla taková politická jednota, jakou Římané vnutili národům Itálie, jednotlivé kmeny zůstávaly svobodné, vedené svými vlastními dědičnými nebo volenými vůdci.

Germánské kmeny hovořily vzájemně srozumitelnými dialekty a sdílely stejnou mytologii (viz germánská mytologie). Z ní vycházejí i nejstarší germánské písemné památky, jako en:Beowulf nebo en:Saga of the Volsungs. O tom, že si Germáni uvědomovali společnou identitu, svědčí fakt, že měli pojmenování pro negermánské národy - Walha. Z něj byly odvozeny pozdější zeměpisné názvy Wales (keltské území v Británii), Wallis (kanton ve Švýcarsku), Valonsko (část dnešní Belgie) a Valašsko (část dnešního Rumunska, v češtině později přeneseně i další území).

Původ

Jazykovědné i archeologické výzkumy napovídají, že lid sdílející podobnou kulturu obýval severozápadní Německo a jižní Skandinávii během pozdní doby bronzové (1000 až 500 př. n. l.). Dlouhou přítomnost germánských kmenů v jižní Skandinávii (protoindoevropský jazyk sem dorazil zřejmě kolem roku 2000 př. n. l.) mimo jiné potvrzuje neexistence předgermánských místních jmen. Tato rychle se šířící kultura se lišila od kultury Keltů obývajících v té době jižnější území podél Dunaje a pod Alpami. Germáni žili v malých nezávislých osadách a živili se zejména chovem dobytka.

Jazykovědci předpokládají, že tato skupina hovořila protogermánštinou, samostatnou větví indoevropské jazykové rodiny. Tento jazyk se jim podařilo částečně rekonstruovat srovnáváním historicky známých germánských jazyků.

Počátky vývoje a stěhování Germánů zůstávají zahaleny tajemstvím, ale koncem 2. století př. n. l. lze vyčíst u římských autorů, že migrující germánské kmeny napadly Galii, Itálii a Španělsko, což nakonec vedlo k vojenskému střetu s armádou Římské republiky. O šedesát let později bylo germánské nebezpečí pro Julia Caesara jednou ze záminek k připojení Galie k Římu. Ze spisů Caesara, Tacita a jiných antických autorů z 1. století lze vyčíst dělení germánských kmenů na následující skupiny:

Skupiny Istvaeones, Irminones a Ingvaeones jsou souhrnně nazývány Západní Germáni. Kromě toho se Germánům, kteří zůstali ve Skandinávii, říká Severní Germáni. Všechny tyto skupiny si vytvořily vlastní dialekty, z nichž se vyvinuly dnešní Germánské jazyky.

Jak Řím posouval své hranice k Rýnu a Dunaji a připojoval mnohá keltská společenství k impériu, kmenová území na sever a na východ se objevovala v záznamech pod společným názvem Germania. Její obyvatelé byli občas ve válce s impériem, ale také provozovali se svým jižním sousedem čilý vzájemný obchod, docházelo ke kulturní výměně a někdy i k vojenským spojenectvím.

Doba stěhování národů

Během 5. století, když už se blížil konec Římské říše, začaly se četné germánské kmeny hromadně stěhovat různými směry a na velké vzdálenosti. Takzvané stěhování národů je přivedlo až do Anglie, na jihu do Středomoří a dokonce až do severní Afriky. Místy pochopitelně narážely na jiné kmeny, docházelo k válkám a poražené kmeny časem splynuly s vítězi. V Dánsku se Jutové sloučili s Dány, ve Švédsku se Gétové (anglicky Geats - patrně nešlo o Góty) spojili se Švédy. V Anglii se pomíchali Anglové s tou částí Sasů, která se sem přeplavila, a dodnes se někdy o části světa hovořící anglicky mluví jako o anglosaské.

Germánské kmeny

Alamani, Ambronové, Ampsivarové, Anglové, Angrivarové
Batavové, Bavoři, Brukteři, Burgundi
Canninefatové, Chamavové, Chasuarové, Chaukové, Cheruskové, Chattové, Cimbrové
Dánové, Dulgubnové, Durynkové
Fennové, Fosové, Frankové, Frísové
Gétové, Gepidové, Gótové (Ostrogóti, Vizigóti)
Hárové, Helisové, Helvéti, Hermunduři, Herulové
Ingvaeones (Severomořští Germáni), Irminones (Polabští Germáni), Istvaeones (Rýnsko-veserští Germáni)
Juthungové, Jutové
Kvádové
Langobardi, Lemové, Lugové
Manimové, Markomani, Marobudové, Mattiacové
Naharvalové, Nemetové, Nervové, Njarové
Rugiové
Sasové, Skirové, Semoni, Sitoni, Suioni, Sugambrové, Svébové (Svévové)
Tencterové, Teutoni, Trevové, Triboci, Tudrové
Ubiové, Usipetové
Vandalové, Vangioni

Germáni a pád Říma

Některým germánským kmenům je často dáván za vinu „pád“ Římského impéria koncem 5. století. Historikové a archeologové od 50. let 20. století posouvají své výklady k názoru, že Germáni nebyli útočníky na upadající říši, ale spíše se zapojili do obrany území, které už centrální vláda nebyla schopna spravovat. Jednotlivci i malé skupiny Germánů se už dříve rekrutovaly z tzv. limes (pohraničních oblastí) římského světa a někteří vystoupali vysoko v armádní hierarchii. Příkladem je Odoaker, jenž sesadil Romula Augusta. Římští císařové časem najímali celé kmenové skupiny pod vedením jejich vlastních vůdců jako římských důstojníků. Pomoc s obranou se postupně změnila ve správu a nakonec vládu, která sice fungovala podle římských tradic, ale dostala se do rukou germánských kmenových vůdců.

Existence nástupnických států kontrolovaných šlechtou některého germánského kmene je doložena v 6. století - dokonce i v Itálii, někdejšímu srdci impéria, kde po Odoakerovi nastoupil Theodorich Veliký, vůdce Ostrogótů, kterého římští občané i gótští osadníci považovali za legitimního dědice vlády nad Římem i Itálií.

Přijetí křesťanství

Ostrogóti, Vizigóti a Vandalové byli christianizováni ještě když žili za hranicemi impéria; přijali však tzv. arianismus, nikoli ortodoxní katolické náboženství a byli brzy považováni za kacíře. Gótský překlad Bible, pořízený Ulfilem, jenž obrátil Góty na křesťanství, je velmi cenným pozůstatkem tohoto vymřelého jazyka. Langobardi byli obráceni až po svém vstupu do impéria, kdy přejali víru árijských germánských skupin.

Frankové byli obráceni přímo z paganismu na katolicismus bez árijského mezidobí. O několik staletí později zajistili franští misionáři a bojovníci silou pokřtění svých severních saských sousedů v sérii nájezdů, při nichž současně připojovali saská území k Francké říši.

Odkazy

http://mujweb.cz/www/barbari/

Literatura

Malcolm Todd: The Early Germans. Oxford, Velká Británie: Blackwell, 1995. ISBN 0631199047.

Historie | Germáni