Francouzština

Francouzština je románský jazyk, kterým se hovoří především ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v rozvojových zemích v Africe.

Vznik a vývoj

Původ

Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského císaře Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 před Kristem. Římané s sebou přinesli svůj talent pro správu území a jako vítězové se ujali administrativy v zemi. Úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené vulgární latiny). Původní keltské obyvatelstvo se snažilo jazyk svých dobyvatelů naučit, protože jim umožňoval dostat se na dobře placené a respektované pozice úředníků a také získat status římského občana.

Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, ale i v městských domácnostech. Runové písmo nebylo velmi rozšířené ani před příchodem Římanů, protože bylo vyhrazeno pro náboženské účely kletských kněží, tvz. druidů.

Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.

Období Germánů

Germáni pronikají na galská území v pozdním středověku. Vulgární latina se postupně vytrácí a přežívá pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb.

Země je relativně roztříštěná a vyvíjejí se místní nářečí (patois), z nichž nejvýznamnější je nářečí l'Île-de-France. Postupně se utvářejí tři hlavní jazykové oblasti:

Nářečí severu země – la langue d'oïl, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oïl.
Nářečí jihu země - la langue d'oc, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oc.
Nářečí frankoprovensálská - les patois francoprovençals, ve východní oblasti, v okolí měst Lyon, Ženeva a Grenoble.

Vliv germánských jazyků na francouzštinu

Vznik tzv. h aspiré, které má vliv na vázání slov. Zatímco v germánských jazycích se hláska 'h' vyslovuje, ve francouzštině tomu tak není. Ve slovech s 'h' germánského původu nelze provádět elizi (např. le Havre /ləavʀ/, ale l'hôtel /lɔtɛl/).
Vzniká charakteristický přízvuk francouzštiny (accent pointu), většinou na koncové slabice slova. Protože v germánských jazycích je přízvuk na první slabice, došlo k redukci výslovnosti koncových slabik u původních latinských slov. Tak např. z latinského slova TĒLA se vyvinulo francouzske 'toile' /twal/ s tzv. němým e na konci.
V románských jazycích je přídavné jméno umístěno většinou za podstatným jménem. Díky vlivu germánských jazyků lze některá krátká přídavná jména ve francouzštině nalézt před podstatným jménem (např. un petit garçon).

Období šíření křesťanství

V roce 496 si francký král Chlodovík bere za ženu burgundskou kněžnu Klotildu a přebírá i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stává oficiálním náboženstvím Francké říše. Znovu se vrací vliv latiny, která se vyvíjí do různých nářečí.

Karel Veliký a počátky francouzštiny

Ještě v období vlády Karla Velikého se nedá mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako la langue romaine. Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. Tato tradice bohužel po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno. Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely Karel Veliký vymyslel nové písmo, kapitálky (velká písmena) a karolina (malá písmena).

Po smrti Karla velikého je třeba zemi rozdělit mezi jeho vnuky. Za tímto účelem vzniká Štrasburská přísaha, dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (la langue romaine).

Jazyk, který díky šíření kultury vzniká v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá la langue franque nebo la langue francienne, tedy základ moderní francouzštiny.

Změny jazyka v tomto období

Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vnikají tzv. dubleta, tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházejí ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali vědci, dala za vnik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a byly jimy vyplňovány mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem hôte (hostitel) nebo hôtel (hotel) a uměle bylo vytvořeno hôspital (nemocnice).

Změny v pravopise:

Změna souhlásky c na spřežku ch /ʃ/ (např. z latinského castelum vzniká château)
Souhláska 's' v některých případech mizí před samohláskami, místo ní se nad samohláskou píše cirkumflex ^ (např. z latinského insula vzniká île – ostrov)
V pravopise mizí souhláska 'l' a mění se na spřežku 'au' /o/, která se v mnoha případech už ani v latině nevyslovovala (např. z latinského auba vzniká aube - úsvit)

Francouzština ve světě

Z francouzštiny pochází více mezinárodních slov, než si všichni myslíme; až 70% slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších podobných organizací, dnes je však vytlačována angličtinou, díky níž její význam upadá (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).

Charakteristické rysy jazyka

Fonetika a pravopis

Francouzština používá částečně spřežkový pravopis - ch /ʃ/, gn /ɲ/, ou /u/, tch /tʃ/, que /kɛ, k/, gue /gɛ, g/, aux /o/, atd. Dále používá systém přízvuků (fr: accent), čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky:

Accent circonflexe (cirkumflex) - ê, ô, â, û, î - česky vokáň, což je obrácený háček, „stříška“. Použití vychází z historického vývoje francouzštiny, původně po takto označené samohlásce následovala souhláska „s“ (např. hostel - hôtel /ɔtɛl/).
Accent aigu (ostrý přízvuk) - é - pozor, neznačí jako v češtině prodlouženou výslovnost. Používá se, pokud předchází ve slově vyslovenou samohlásku (např. étudiant /etydjɑ̃/).
Accent grave (tupý přízvuk) - è - vyslovuje se prodlouženě pouze před souhláskami či skupinami souhlásek vyslovovaných /v/, /ʀ/, /z/, /ʒ/, /vʀ/ (např. père /pɛ:ʀ/). Používá se, pokud ve slově předchází nevyslovenou samohlásku, většinou tzv. němé e na konci slova (např. mère /mɛ:ʀ/).
Tréma (dvojtečka nad samohláskou) - ë, ï, ü - používá se ve spojení dvou hlásek, pokud chceme zachovat jejich výslovnost. Tyto by jinak fungovaly jako spřežka a jejich výslovnost by byla redukovaná na jediný foném (např. naïf /naif/, ale mais /mɛ/).
Accent cédille (cedilla) - ç - vyslovuje se jako /s/ a používá se před tzv. tvrdými samohláskami „o“ a „u“ (např. François /fʀɑ̃swa/).

Jazyk se vyznačuje silnou fonetickou redukcí slova - koncové souhlásky se většinou vůbec nevyslovují.