Evropská unie

style="font-size: larger; margin-left: inherit;" |
Evropská unie (EU)
Motto: Jednotná v rozmanitosti (Latinsky: In varietate concordia)
Hymna: Óda na radost
Úřední jazyky	angličtina, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština , italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
Evropská rada
• sídlo • předseda	Brusel (Generální sekretariát) Wolfgang Schüssel
Evropská komise
• sídlo • předseda	Brusel José Manuel Durão Barroso
Rada Evropské unie (Rada ministrů)
• sídlo • předsednictví	Brusel Rakousko
Evropský parlament
• sídlo • předseda	Brusel a Štrasburk (plenární zasedání) Brusel (výbory) Lucemburk (Generální sekretariát) Josep Borrell
Rozloha • celkem	List of countries by area 3 976 000 km²
Obyvatelstvo • celkem • hustota	List of countries by population 457 miliónů 115 obyv./km² (2004)
HDP (PPP) • celkem • na obyv.	List of countries by GDP (PPP) € 10.202.336.800.000 € 22.300 (za rok, 2004)
Časové pásmo	UTC 0 až 2, se zámořskými územími -4 až +4
Internetová doména	.eu

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2004 tvoří 25 členských zemí s celkem 455 miliony obyvatel (přibližně 7 % světové populace).

EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století.

Mezi základní principy Evropské unie patří přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce. EU však nemá pravomoc přivlastnit si vyšší pravomoci, než jí udělí jednotlivé státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis.

Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí.

Aktivity EU pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz #Politiky Evropské unie.

Historie

Poválečné počátky

Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku.

Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní i netarifní opatření (mnohonásobně vyšší než před 1. světovou válkou), která vedla k hospodářské stagnaci, ještě umocněné Velkou hospodářskou krizí. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur.

Občané evropských zemí také toužili po volném pohybu po Evropě, který byl mezi světovými válkami velmi omezen. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu.

Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:

zabezpečení míru na Evropském kontinentě
překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Čtyřicátá, padesátá a šedesátá léta

Jean Monnet, jako člen Národního výboru pro osvobození Svobodné francouzské vlády, prohlásil v roce 1943 v alžírském exilu: „Mír v Evropě nenastane dokud její státy budou zakládány na základně národní suverenity ... Země Evropy jsou příliš malé, aby mohly svým národům zaručit prosperitu a sociální vývoj. Proto evropské státy musí společně založit federaci ...“

Winston Churchill ve své „curyšské řeči“ pronesené „k mládeži Evropy“ 19. září 1946 na curyšské univerzitě mluví o sjednocené Evropě, Spojených státech evropských (United States of Europe), s regionální strukturou federace, Radou Evropy (Council of Europe), jejímž prvním krokem je partnerství Francie a Německa. Řeč ukončil výzvou: „Therefore I say to you: 'Let Europe arise'.“ [http://www.europa-web.de/europa/02wwswww/202histo/churchil.htm

Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, dnes známý jako Schumanova deklarace ^* (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků.

Evropští politici v poválečných letech začali hledat způsob, jakým efektivně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Nutností se ukázala kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu, bez kterého je vedení války nemyslitelné. Francie se již o podobné pokusila ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala zabránit druhé světové válce. Bylo tedy zřejmé, že se tato kontrola bude muset provádět jinou cestou.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, tehdy jako vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce.

Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, kdy se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. Během několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo „prointegračním jádrem“ evropských společenství.

Nejdůležitějším motivem pro zapojení Francie do ESUO byla kontrola německého ocelářského a těžebního průmyslu, čímž by se dalo zamezit případnému nekontrolovanému znovuvyzbrojení Německa. Pro samotné Německo bylo začlenění do ESUO výhodné zejména kvůli jisté politické rehabilitaci (podobně jako v případě Itálie). Státy Beneluxu si od ESUO slibovaly hlavně rozvoj obchodu a následný vyšší ekonomický růst.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Spojené království se tohoto uskupení nechtělo zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu mu však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založilo Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Římské smlouvy, EHS a Euratom

Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr.

Zakládající členové EHS a EURATOM byly stejné země jako v případě ESUO: Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. Francie se stala neformálním leaderem všech těchto seskupení a upevnila svou vedoucí pozici v západní Evropě. Zároveň si od těchto nových integračních seskupení slibovala mimo jiné zlepšení situace v zemědělství. Hlavní výhodou pro vysoce industrializované Německo a Benelux měla být zase postupná liberalizace trhu s průmyslovými výrobky.

V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejich právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích.

V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Toto nepříznivé klima se začalo měnit k lepšímu až v letech osmdesátých. Není proto překvapivé, že v této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval.

Na zasedání Evropské rady v Miláně v roce 1985 byl přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval tehdejší situaci v této oblasti a sloužil jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Jednotný evropský akt (JEA)

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:

fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé

JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:

Dánsko, Irsko, Spojené království – 1973
Řecko – 1981
Španělsko, Portugalsko – 1986

Německo se sjednocením zvětšilo o bývalé

Východní Německo – 1990

Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání autonomie na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Devadesátá léta

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkají, že Evropská unie „stojí na třech pilířích“:

pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou:
pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika
pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost

Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavními cíly Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny.

Důležité smlouvy v 90. letech

V průběhu devadesátých let byly uzavřeny některé smlouvy dodnes významně ovlivňující fungování EU:

Amsterdamská smlouva rozšířila spolupráci v oblasti Třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.

Rozšiřování EU v 90. letech

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem, přičemž samotná přístupová jednání začala v březnu příštího roku.

V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli „nestabilnímu politickému prostředí“. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU.

Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu Euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu.

Aktuální vývoj

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:

Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo hlasováním v národních parlamentech.

Rozšíření EU o další státy

V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měly přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí.

Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU.

V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí

Revize Paktu stability a růstu

Poté, kdy více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Reforma rozpočtu EU

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

Přehled vývoje, smluv a struktury

Členství

Hlavní článek: Členové Evropské unie

V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: „K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky.“ Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:

politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
kritéra přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 25 členských států, celkovou rozlohu 3 976 000 km² a přibližně 457 miliónů obyvatel, což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.).

Do současné doby se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Přehled

Kandidátské země, možní budoucí členové

Bulharsko a Rumunsko

Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.

Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat „nejméně 10 let“.

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Makedonie

Evropská unie udělila Makedonii oficiální status kandidátské země 17. prosince 2005. Vedoucí představitelé Evropské unie ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. V období před vstupem do EU bude ale muset mimo jiné vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se přepodkládá v období 2010-2015.

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Švýcarsko zvolilo cestu bilaterálních smluv s Unií. Tak např. v rámci Bilaterálních smluv II. přistoupilo od roku 2006 k dohodě o Schengenském prostoru.

Evropské instituce

Hlavní článek: Instituce Evropské unie

Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. „institucionální trojúhelník“ – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.

Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.

Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (čili Výbor stálých zástupců).

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.

Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Pokud dojde k rozšíření o další členy, počet komisařů se již zvyšovat nebude (zůstane na 25) a zavede se princip rotace komisařů, takže některé země již nebudou mít na určité období svého komisaře. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.

Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada

Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce

Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.

Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.

Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.

Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.

Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.

Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:

Hospodářský a sociální výbor
Výbor regionů

Politiky Evropské unie

Hlavní článek: Politika Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politické činnosti EU, tzv. politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, „na nichž stojí Evropská unie“. Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

Tři pilíře

hlavní článek Tři pilíře Evropské unie

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Ekonomika Evropské unie

Hlavní článek: Ekonomika Evropské unie Evropská unie je nějvětší světovou ekonomikou s HDP 12 954 042 milionů USD (2006). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:

je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:

průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).

Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.

Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %).

Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

Česká republika a Evropská unie

Situace po roce 1989

Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních kvót. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, což byla nutná podmínka integrace do Evropské unie; tuto skutečnost si uvědomovali političtí představitelé na obou stranách.

Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.

Asociační dohody - počátek integrace do EU

V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku na budoucí členství v EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady volného obchodu na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat Eurodohodu znovu; ta vstoupila v platnost 1. února 1995. Na základě této dohody se český premiér také například mohl účastnit zasedání Evropské rady a rezortní ministři se mohli 2x ročně účastnit zasedání Rady ministrů.

V průběhu první poloviny 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín, kdy budou moci vstoupit postkomunistické země do Evropské unie. V červnu 1993 byla ale na summitu v Kodani schválena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala podmínky vstupu pro budoucí nové členy: budoucí členský stát musí mít mimo jiné stabilní tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky uvnitř EU a ustálené demokratické instituce.

Přístupová jednání

Kapitoly 1.–31. přístupových smluv (datum uzavření)

Volný pohyb zboží (7.12.1999)
Volný pohyb osob (26.10.2001)
Volný pohyb služeb (29.3.2001)
Volný pohyb kapitálu (1.6.2001 )
Právo společností (29.3 2001)
Hospodářská soutěž (24.10.2002)
Zemědělství (13.12.2002)
Rybolov (19.4.1999)
Doprava (13.12 2002)
Daně (28.11.2001)
Hospodářská a měnová unie (7.12.1999)
Statistika (19.4.1999)
Sociální politika a zaměstnanost (1.6.2001)
Energetika (12.12.2001)
Průmyslová politika (22.6.1999)
Malé a střední podniky (10.11.1998)
Věda a výzkum (10.11.1998)
Školství (10.11.1998)
Telekomunikace (19.4.1999)
Kultura a audiovizuální politika (11.6.2001)
Regionální politika (22.4.2002)
Životní prostředí (1.6.2001)
Ochrana spotřebitelů a zdraví (19.5.1999)
Spravedlnost a vnitro (12.12.2001)
Celní unie (14.6.2000)
Vnější vztahy (14.6.2000)
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (6.4.2000)
Finanční kontrola (26.10.2001)
Rozpočet (13.12.2002)
Instituce (13.12.2002)
Různé (13.12.2002)

viz též politika Evropské unie, Tři pilíře Evropské unie

Přehled uzavření přístupových jednání ČR s EU

Česká republika podala oficiální žádost o členství v EU 17. ledna 1996; od té doby se stal vstup do EU jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci roku 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí. Ta dále obsahovala posudky Evropské komise na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila v roce 1997 zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. Samotná přístupová jednání začala s těmito zeměmi v březnu 1998. I v následujících letech vydávala Evropská komise každoroční pravidelné posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).

Z důvodů zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání přístupu nových zemí k EU se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening - tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Samotné vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí, na jedné straně s členskými státy EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) a na straně druhé s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla velice důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která mimo jiné připravila evropské instituce na přijetí nových členů. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datum vstupu těchto deseti zemí do EU: 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty členských zemí EU, Evropský parlament a taktéž nově přistupující státy. Některé si zvolily parlamentní způsob ratifikace, některé, mezi nimi i Česká republika, si zvolily referendum: v ČR se vyjádřilo pro vstup do EU 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.

Současnost

V současnosti je Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, i když existují určitá přechodná období vyjednaná v přístupové smlouvě ČR k Evropské unii:

omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011, toto omezení se netýká některých zemí, například Spojeného království nebo Irska)
postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci - občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
trvalá výjimka pro sníženou sazbu daně DPH z produktů pěstitelského pálení
množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)

Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 3 975 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také:

některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):

Guadeloupe (Karibik)
Francouzská Guyana (Jižní Amerika)
Martinik (Karibik)
Réunion (Indický oceán)

dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira.

Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem.

Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s výškou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 1627 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u Rumunsko-ukrajinských hranic.

EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Podívejte se též na

Externí odkazy

ČR:

Euroskop – server Ministerstva zahraničních věcí o Evropské unii (česky)

EU:

Portál Evropské unie (česky)
Mapa stránek (přehledný obsah) Zastoupení EK v ČR (česky)
Informativní mapy EU na webu EU
OLAF – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
EUABC – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
EUobserver – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky)

Bibliografie v češtině

BRDEK, M., JÍROVÁ, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha : CODEX Bohemia, 1998
BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. Praha : VŠE, 1996
CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2003
CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. A KOL.: Evropská integrace - Evropská unie. Praha : VŠE, 2004
JAKŠ, J.: Quo Vadis Evropská unie. Praha : ETC Publishing, 1998
NEUMANN, P., LUKÁŠ, Z.: Společná zemědělská politika EU - Regionální a strukturální politika EU. Praha : VŠE, 2000
PELTRÁM, A., KOŘÍNKOVÁ, K.: Rozvoj transevropské dopravní sítě. Praha : Nadatur, 1997
PELTRÁM, A.: Transevropské sítě. Praha : Nadatur, 1997
SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha : Linde Praha, 1999
TICHÝ, L., ARNOLD, R. A KOL.: Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 1999