Evropský parlament

logo Evropského parlamentu

Evropský parlament (EP) je jedním z orgánů Evropské unie (EU). Poslanci Parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou voleni systémem poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU staršími 18 let. V Belgii, Lucembursku a Řecku mají občané povinnost volit.

Parlament má (po rozšíření Evropské unie na 25 členů) 732 poslanců (před rozšířením to bylo 626). Počet zástupců z jednoho státu je určen Smlouvou o Evropském společenství (Maastrichtská smlouva). Maastrichtská smlouva také určila, že každý občan členské země EU, který žije v jiné zemi EU, může v této zemi také volit poslance EP. Smlouva z Nice zvýšila maximální počet poslanců na 732 a změnila početní zastoupení jednotlivých zemí, aby tak vytvořila místo pro budoucí nové členy EU (Česko má 24 poslanců). Sídlem EP je Štrasburk, ale Parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku.

Ačkoliv Evropský parlament nevytváří zákony jako národní parlamenty, smlouvy přijaté od roku 1992 značně rozšířily pravomoce EP. Základní pravomoce EP jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

Legislativní pravomoc

Maastrichtská smlouva umožnila Parlamentu spolurozhodovat s Radou EU o návrzích zákonů. Parlament tak společně s Radou přijímá zákony navržené Evropskou komisí. Parlament musí s návrhem zákona souhlasit, jinak takový návrh nevstoupí v platnost. Spolurozhodování se vztahuje, mimo jiné, na volný pohyb pracovníků, ustanovení vnitřního trhu, výzkum a technologický rozvoj, životní prostředí, ochranu zákazníků, vzdělání, kulturu a zdraví. V dalších oblastech Parlament pouze vyjadřuje svůj názor (např. daně).

Rozpočtová pravomoc

Parlament rozhoduje o rozpočtu EU společně s Radou. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše prezident EP. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. EP v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity.

Dozorčí pravomoc

Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Komise, nyní je ale rozšířena i na Radu ministrů a orgány zodpovědné za zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hrají klíčovou roli při jmenování Komise: ratifikuje prezidenta Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP má také právo vyjádřit komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil.

Politická role

Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi.

Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv(ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Podívejte se také na

Externí odkazy