Druhá světová válka

Second world war europe 1935-1939 map de.png II. světová válka (1. září 1939 - 2. září 1945) je dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles, Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versaillského systému.

Válka zasáhla prakticky celý svět - bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení - zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarismus, posléze samy začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná.

Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti - holokaust (nacistické Německo + jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida porobených národů (Nacistické Německo, SSSR)). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze přiřadit ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb (USA).

Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie SSSR a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v tzv. Studenou válku, která se krom politických třenic projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, Arabsko-izraelské války etc.)

Druhá světová válka jako pokračování první

Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války, která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených a toužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilní uspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přepracovat a dosáhnout postavení, které jim právem náleží. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených, tak ze skupiny vítězných. Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího, než byl ten předchozí.

Nespokojení a jejich požadavky

Poražení nespokojenci

Skupina poražených nespokojenců představovala nesourodou skupinku států, které během první světové války skončily na straně poražených a ztratily obrovská území. Jejich pokoření spolu s nacionalistickými vášněmi a celosvětovou recesí vytvořilo podhoubí pro vznik militaristických režimů, jejichž cílem byla pomsta a minimálně napravení těch nejpodstatnějších „křivd“ (s jídlem však roste chuť a s vítězstvím sebevědomí). Nejdůležitější státy této skupiny jsou Německo, Maďarsko a Sovětský svaz.

¨¨

Německo

Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresívnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly mimo v nově vzniklých „nepřirozených“ a „slabých“ státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Woodrow Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Mohutná hospodářská recese, která v Německu po válce propukla a vygradovala na přelomu dvacátých a třicátých let vynesla k moci Adolfa Hitlera, charismatického řečníka, který se prosadil zvládnutím hospodářské recese a inflace (byť v mnoha ohledech pouze umělým a dočasným), jednak agresívním programem ve vztahu k zahraničí, který měl vrátit Německu jeho velikost.

Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému. Pod jeho vedením Německo přestalo platit reparace, znovu vyzbrojilo armádu a začalo ji rozšiřovat, obsadilo demilitarizované Porýní, připojilo k Německu zpět Sársko. Otevřeně začalo hovořit o spojení se s Rakouskem (což v roce 1938 napůl násilně provedlo) a začalo vznášet územní nároky proti Československu a po jejich prosazení i proti Polsku. S každým krokem tohoto plánu, který byl doprovázen ústupkem ze strany Anglie a Francie, které již ničím nepřipomínaly sebevědomé vítěze, rostla Hitlerova popularita a podpora mezi lidem. Velmi dovedně přitom využíval sporů a bolavých ran mezi svými nepřáteli, jako byl spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem. Definitivní důvěru a absolutní moc získal v roce 1939, když bez boje a za skoro již směšných protestů Francie a Velké Británie dorazil Československo (podle některých historiků se tak stalo již o půl roku dříve uzavřením Mnichovské dohody). S podporou Itálie, Maďarska a dalších satelitů Hitlerova odvaha ještě vzrostla a když se mu podařilo dohodnout se o rozdělení sfér vlivu se Stalinem (viz Pakt Ribbentrop-Molotov a s ním související smlouvy a dodatky) a získat tak důležitého spojence, byla pro něj válka otevřena. První obětí, která se bránila, bylo Polsko.

Maďarsko

Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska. I v jeho případě se mnoho Maďarů ocitlo mimo zmenšený stát. Za nejbolestivější byla považována ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rumunsku a Jugoslávii. Nutno však říci, že Maďaři včele s regentem Horthym sice chtěli ztracená území zpět, ale zpočátku o ně nehodlali vážněji bojovat. Připojili se sice k územní požadavkům Německa proti Československu v roce 1938, ale drtivá většina tehdejších politiků, stejně jako dnešních historiků, se shoduje na tom, že se nehodlalo podílet na případném válečném řešení dříve, než by bylo jasné, že Československo je zcela ztraceno. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem Německa, které je do války „vzalo s sebou“. Společně s Německem se podílelo na likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce skvělým způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost svého nejvěrnějšího satelita - Slovensko. Možnost, že by bylo celé předáno zpět Maďarsku, děsila slovenské politiky natolik, že pro iluzi samostatnosti v přátelství s Německem udělali prakticky cokoliv (viz Slovenský štát).

SSSR

Posledním velkým poraženým, který se nehodlal s omezením své moci smířit, byl SSSR. Sovětský svaz se považoval za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo spolu s ním rozšířit po celém světě. Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Tuchačevským dobytí většiny Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Těžko říci, byl-li to reálný cíl, rozhodně se stal bezpředmětným v okamžiku, kdy Poláci materiálně podporovaní zbytkem Evropy rozdrtili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. Zázrak na Visle) a v následujících několika měsících poráželi Rudou armádu v jedné bitvě za druhou. Proti SSSR se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, Pobaltský států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že SSSR neudržel ani celé území carského Ruska, za jehož nástupce se považoval. Ztratil Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Polska a posledně jmenovanému musel odstoupit významné části Běloruska a Ukrajiny. Ani hranice s Rumunskem se neodvíjela podle jeho představ.

Stalin od počátku třicátých let urputně budoval armádu a připravoval se na vlastní renesanci impéria. Byl však opatrný, zřejmě se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Hodlal pracovat hezky pomalu, postupně, jeden cíl zpracovávat po druhém. Aby si kryl záda, začal před válkou vyjednávat s různými státy - Francií, Velkou Británií a Německem. Francouzi byli docela vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy spíše chladně a dali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice (viz článek Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o zisk. Uzavření Paktu o neútočení a s ním souvisejících dodatků a dokumentů tak i Sovětskému svazu rozvázalo ruce a on se společně se svým novým spojencem chystal na válku.

Ostatní

Byli zde samozřejmě i další nespokojenci a potenciální spojenci nespokojenců, z nichž nejdůležitějším bylo Turecko. Tyto státy se ale nakonec moudře rozhodly zůstat stranou konfliktu.

Vítězní nespokojenci

Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů - států, které se po váhání připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.

Itálie

Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k ostrakizaci Itálie ze spolku civilizovaných zemí, což logicky jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.

Japonsko

Hirohito.jpg Jestliže Itálie představovala zhrzeného spojence, kterého nebylo nutno brát zase až tak vážně, Japonsko bylo dřímajícím asijským obrem, který se nedal brát na lehkou váhu. Když se Japonsko připojilo na stranu Dohody, očekávalo, že zaujme postavení velmoci na Dálném východě. Převzetí správy německých kolonií, volná ruka v Koreji a Mandžunsku, dominantní role v Tichomoří a Číně, po propuknutí VŘSR ještě nějaká ruská východní území - to byla minimalistická očekávání Japonců. V drtivé většině z nich se však zklamali. Namísto toho se dočkali mezinárodních smluv, které definovaly poměr námořních sil, jejichž hlavním účelem bylo zachovat námořní převahu Británie a znemožnit jakoukoliv hegemonii Japonska. Japonsko na to zareagovalo rozhořčením a pevným odhodláním si svou zaslouženou pozici vydobýt. Po určité době odstoupili od smluv, které omezovaly jejich námořní výrobu a začali budovat námořní a armádní síly, které jim měly zajistit prostředky k ovládnutí vysněného impéria silou. Jejich vojáci získávali obrovské zkušenosti při bojích proti Číně, které byly předehrou ke druhé světové válce v Asii. Japonsko se připojilo k paktu Berlín - Řím a bylo odhodláno si svoji novou pozici vybojovat. Velká Británie, Francie a posléze i USA si tuto skutečnost dobře uvědomili, jejich tragédie však spočívala v tom, že Japonsko hrubě podcenili. Zejména Velká Británie se dlouho domnívala, že na východní barbary docela postačí druhořadé jednotky, a teprve řetěz zdrcujících porážek jí ukázal, jak hrubá to byla chyba…

Slabost vítězů

Další skupinou, která se zde vyskytovala, byli spokojení vítězové. Jednak šlo o vítězné velmoci (USA, Francie, Velká Británie), jednak o nové státy, které vznikly demontáží Centrálních mocností a carského Ruska (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Obě podskupiny byly se současným stavem spokojeny a hodlaly jej udržet. Společně se snažily vytvořit jednak rozumný a stabilní systém smluv a záruk, jednak mezinárodní organizaci, která by dohlížela na mír a spolupráci ve světě - Společnost národů. Ani v jednom ohledu však příliš neuspěli. Nejzásadnější problém zpočíval v tom, že všechny tři velmoci zcela zanedbaly své ozbrojené síly, takže za jejich smlouvami a Společností národů neexistovala reálná síla, která by je mohla podpořit a zaštítit.

Velmoci

USA

USA se po konci první světové války pomalu vrátily ke svému izolacionismu a radikálně omezily své ozbrojené síly. Jejich pozemní armáda v době těsně před válkou byla podle evropských měřítek natolik směšná, že prostě nebyly schopny reálně zastrašit vůbec nikoho. Pouze americké loďstvo mohlo představovat hrozbu, ale ani to nebylo tak velké, jak by si Američané přáli. Například Japonci se celkem oprávněně domnívali, že jejich flotila je lepší a dokáže USA porazit. Pokud měli někteří japonští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem výhrady k válce s USA, bylo to proto, že je děsila představa flotily, kterou by Spojené státy americké dokázaly postavit, ne té reálně existující. V evropském kontextu byl vliv USA na „inkubaci války“ v většině ohledů marginální.

Francie

Francie byla vlastně jediným evropským státem, který měl silnou a početnou pozemní armádu. Když Německo přestalo platit reparace, francouzská armáda obsadila Porýní. Nedostalo se jí však patřičné podpory ani od nejbližších spojenců a proto se posléze stáhla, aniž by obnovené placení prosadila, a co hůř, vzala si z toho poučení a přestala o podobných akcích uvažovat. Francie měla problematickou smlouvu s SSSR a klíčovou smlouvu s Velkou Británií. Francie též garantovala bezpečnost Československu a Polsku. Vzrůstající neochota používat své ozbrojené síly a evidentní obavy francouzských představitelů z další světové války však Francii i její armádu diskvalifikovala. Co bylo ještě horší, Hitler i němečtí generálové shodně dospěli k názoru, že francouzská armáda je sice velká, ale neefektivní, že myšlenkami i koncepcí stále vězí v první světové válce a pro nová a moderně uspořádaná a vedená německá vojska nebude důstojným soupeřem. jejich sebevědomí rostlo s tím, jak Francie začala pomalu kupit jeden ústupek za druhým ve snaze vyhnout se střetům. Když Hitler vyhlásil své územní požadavky proti Československu, byl si již téměř jist, že Francie svého spojence bránit nebude. Francie sice zpočátku tvrdila, že spojence ochrání, ale když zjistila, že Velká Británie jí v tom nepomůže, ustoupila a požadavky Německa akceptovala s tím, že se vzdá jakýchkoliv dalších územních požadavků. Zároveň vyhlásila spolu s Velkou Británií nejvyšší garance československé druhé republice. Likvidace tohoto torza bývalého spojence v roce 1939 Německem a Maďarskem ukázala, nakolik se Francie v očích protivníků změnila z velmoci na obyčejného šaška.

Velká Británie

Velká Británie trpěla podobnými problémy jako ostatní velmoci. Nominálně zůstávala světovou velmocí číslo 1, faktem však bylo, že tato skutečnost byla reálně podpořena pouze námořní silou, pozemní vojska Velké Británie byla v žalostném stavu. A ani námořnictvo nebylo v tak dobrém stavu, jakém by mělo být, bylo sice početně silné, nicméně jeho náskok se snížil a jeho připravenost na válku byla problematická. Dalším základním problémem Británie byl její vlastní izolacionismus vycházející z přesvědčení, že dění v Evropě se jí zas až tak nemusí týkat, neboť její loďstvo jí spolu s průlivem La Manche zajišťuje naprostou nedobytnost. V případě Tichomoří se pak přidalo ještě naprosto zcestné podceňování potenciálního protivníka. Velká Británie zapadla do iluze, že Japonci jsou zaostalí barbaři s druhořadou technikou, a teprve japonský útok, který smetl velkou část jejích držav na Dálném východě, jí ukázal, jak tragický omyl to byl.

Velká Británie byla hlavním hráčem prosazujícím vůči Hitlerovi politiku ústupků. V této otázce byla její politická scéna relativně konzistentní, i když důvody různých politiků byly různé. Skalní pacifisté se domnívali, že Hitlera nakrmí a až bude spokojen, tak se dohodnou. Izolacionisté věřili, že se celý problém Británie netýká a že by bylo zločinem posílat své muže do války za pár nezajímavých státečků v Evropě. Antikomunisté se domnívali, že je třeba vypěstovat silné Německo, které by bylo protiváhou Sovětského svazu. Politiků, kteří si uvědomovali, jak hrozné nebezpečí tu roste, jako byl například Winston Churchill, byla menšina.

Politika ústupků (appeasementu) vyvrcholila v politice premiéra Neville Chamberlaina, který přivedl Británii i s Francií k Mnichovské dohodě, v níž obětoval československé pohraničí. Měl to být poslední a největší ústupek, při kterém si vymínil od Hitlera písemné ujištění o nedotknutelnosti zbytku Československa a o tom, že tím jsou jeho veškeré územní nároky vůči sousedům ukončeny. Chamberllain smlouvu o novém uspořádání hranic vydával za velké vítězství a záruku míru pro věčné časy. Při projevu po návratu z Mnichova pronesl nanejvýš úsměvné prohlášení: „My good friends, for the second time in our history, a British Prime Minister has returned from Germany bringing peace with honour. I believe it is peace for our time.“ („Milí přátelé, po druhé v naší historii se britský premiér vrací z Německa, aby nám se ctí přinesl mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“ Pokud tomu skutečně věřil (mnoho historiků se domnívá, že nikoliv), čekalo jej o půlroku později kruté vystřízlivění, když Hitler zlikvidoval Československo a s armádou dovyzbrojenou československými zbraněmi vznesl nároky proti Polsku. Německo již Velkou Británii jako neporazitelnou velmoc nevnímalo. Hitler si jí sice ještě stále vážil, ale už se jí neobával. A smlouvy pro něj nic neznamenaly.

Nové státy

Konec první světové války spojený s rozpadem Rakouska-Uherska a ořezáním Německa a carského Ruska (SSSR) vyústil ve vznik několika nových států. Tyto nově vzniklé útvary byly buďto smluvně vázány s vítěznými mocnostmi, nebo se jim alespoň snažily přiblížit, neboť samy byly příliš slabé a nedokázaly by vzdorovat nárokům sousedních mocností, byť dočasně oslabených. Faktem je, že u všech následně vyjmenovaných států došlo k tomu, že s počátkem války veškeré jejich smluvní záruky (respektive alternativní způsoby zajištění bezpečnosti) selhaly a tyto státy byly rozparcelovány mezi Německo a SSSR. Jedinou výjimku představovalo Finsko, kteréžto však taktéž nevyvázlo bez šrámů a za své přežití zaplatilo strašlivou cenu.

Československo

Československo vzniklo jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska. Mělo explicitní spojenecké smluvní závazky s Francií a navíc hrálo hlavní roli ve vlastním obranném spolku (poněkud posměšně nazývaném Malá dohoda) s Rumunskem a Jugoslávií. Československo v této době představovalo jednoho z nejvýznamnějších světových exportérů zbraní a tomu také odpovídalo prvotřídní vybavení Československé armády. Tento stát navíc v druhé polovině 30. let intenzívně budoval systém pohraničního opevnění, který mu měl usnadnit obranu. Ačkoliv však Československo pro svoji obranu udělalo nejvíce z potenciálních obětí německého agresora, nemělo to stačit. Anšlus Rakouska rozšířil jeho hranice s nepřáteli o další úsek, kde nebylo pohraniční opevnění dostatečně dokončeno. Polsko vystoupilo se svými nároky na Těšínsko, čímž Československo doplatilo na hrubou chybu Beneše a Masaryka z roku 1919, kteří tehdy dospěli k závěru, že Polsko v boji s SSSR prohrává, a rozhodli se řešit spor o Těšínsko silou.

K Polsku se po Mnichovu přidalo s nároky na ČS území Maďarsko požadující alespoň „jednoznačně maďarskou část Horních Uher“ (rozuměj část Slovenska s maďarskou většinou) a Podkarpatskou Rus. Geografická pozice Československa a poměr sil prakticky neumožňovaly úspěšnou obranu bez pomoci Francie, ale ta se odmítla angažovat. Malá dohoda, zaměřená původně proti Maďarsku, se tváří v tvář německé přesile zhroutila. Československo, zmítané rozbroji mezi Čechy a Slováky, s početnými německými a maďarskými menšinami v kritickém pohraničí, se samo ubránit nemohlo. Mnichovská dohoda je přiměla odstoupit pohraničí, čímž je dostala z vojenského hlediska do zcela zoufalé situace. V březnu 1939 byla existence Československa ukončena. Někteří historikové obviňují prezidenta Háchu ze zrady, když vydal příkaz ke kapitulaci, což ovšem většina historiků a zejména vojenských odborníku zpochybňuje. Bojovat mělo smysl v roce 1938, situace v roce 1939 už byla zcela jiná, československá armáda už neměla možnost účinného odporu, mohla se pouze nechat zmasakrovat.

Se zkázou Československa však měla jeden velmi neblahý důsledek pro vítězné velmoci – do rukou Německa padl bez boje nepoškozený československý válečný průmysl a arzenál Československé armády, včetně výborného dělostřelectva a zejména vynikajících lehkých tanků LT-35 a LT-38 (Němci převzato jako Pz 35(t) a Pz 38(t)), které se kvalitou vyrovnaly nejlepším německým obrněncům a umožnily Wehrmachtu vytvořit nová tanková uskupení (tanky Pz 38(t) se účastnily ještě operace Barbarossa).

Veškeré lehké tanky (jednalo se spíš o tančíky) se ukázaly v nadcházející válce jako omyl.

Více informací:

Polsko

Tragédií Polska bylo to, že se po svém vzniku ocitlo v kleštích mezi Německem a SSSR. Oba státy proti němu měly územní požadavky a hodlaly si je prosadit. Celá situace byla ještě zhoršena faktem, že Polsko samo sebe považovalo za regionální mocnost a mělo územní spory s ostatními sousedy - Litvou (Vilnius) a Československem (Těšínsko a několik vesnic na hranicích se Slovenskem).

Polsko mělo spojenecké smlouvy s Francií a bezpečnostní záruky Anglie. S Německem uzavřelo pakt o neútočení. Jako hlavního nepřítele Poláci identifikovali Sovětský svaz. Nebyl to tak úplně špatný odhad, koneckonců útoku na Polsko předcházela dohoda mezi Německem a Sovětským svazem o společném postupu proti němu, ovšem první a zásadní úder připravilo Německo. Polsko si fakt, že Německo je stejně, resp. ještě víc nebezpečné než SSSR, uvědomilo až později. Dalším problémem Polska byla zastaralá armáda nedisponující dostatečným počtem dopravních prostředků, kterou Polsko i jeho spojenci přeceňovalo. Stejně tak Poláci přeceňovali schopnost svých spojenců přispět jim na pomoc a naopak podceňovali schopnosti svých nepřátel - Rusů i Němců.

Pobaltské státy

Pobaltské státy na tom byly opravdu špatně. Neměly prakticky žádné záruky od nikoho, jejich vlastní armády nebyly nijak zvlášť oslňující a SSSR dával jednoznačně najevo, že očekává, že tyto budoucí svazové republiky budou začleněny zpět do jeho impéria. Sice se vyskytly určité nesmělé pokusy utvořit obranný pakt Pobaltskými státy a Finskem, nicméně tyto snahy zkrachovaly na striktní finské neutralitě a snaze všech zúčastněných států neprovokovat Sovětský svaz. Německo a SSSR si Pobaltské státy mezi sebou původně rozdělily: Litva připadla Německu a Lotyšsko s Estonskem SSSR. SSSR však nakonec násilně zabral všechny tři, což Hitler se skřípěním zubů akceptoval - aby se vzápětí revanšoval ve finské otázce…

Finsko

Finsko bylo stejně jako Pobaltské státy „budoucí svazovou republikou“. Jako prostředek k zajištění své bezpečnosti zvolilo postoj striktní neutrality a aktivní členství ve Společnosti národů. Nijak zvlášť nerozvíjelo armádu (vlastně ji, pokud jde o materiální stránku věci, hrubě zanedbávalo) a pečlivě se snažilo neprovokovat SSSR. V roce 1932 s ním uzavřelo pakt o neútočení (v roce 1934 se prodloužila jeho platnost o deset let). Tento pakt však nebránil sovětskému stranickému rozhlasu a tisku vést štvavou kampaň proti Finsku a Stalinovi označovat je za budoucí svazovou republiku. V paktu mezi Hitlerem a Stalinem bylo Finsko přiděleno do sféry SSSR. Narozdíl od Pobaltských zemí se však Finsko postavilo na odpor a k obrovskému překvapení všech se ukázalo jako mnohem tužší oříšek, než se předpokládalo - SSSR si je nedokázal na jediný zátah podmanit (viz Zimní válka). Hitler toho vzápětí využil, aby vrátil Stalinovi zabrání Litvy, a nabídl Finům podporu. Sovětský svaz tak dokázal husarský kousek, když v očích světové veřejnosti „předělal“ striktně neutrální stát v odhodlaného nepřítele a věrného spolubojovníka Německa.

Jugoslávie

Ostatní hráči

Poslední skupinou hráčů byly staré státy, které se již vzdaly jakýchkoliv myšlenek na hegemonii a soustředily se sami na sebe. Jednalo se především o neutrální státy, leckdy nevhodně umístěné.

Belgie, Nizozemí a Lucembursko

Belgie, Nizozemí a Lucembursko byly jakožto malé státy vklíněné mezi Německo a Francii ve velmi nepříjemné situaci. Osobně deklarovaly svoji neutralitu (sporná byla u Belgie) a zárukou jim měla být blízkost Francie a Velké Británie, u nichž bylo jisté, že nestrpí agresívní hegemonii Německa v těsné blízkosti svých hranic. Na druhé straně toto znamenalo i strašlivou nevýhodu, neboť tyto tří státy vyloženě překážely nejvhodnějšímu směru německého úderu na Francii. Tyto státy si toho byly vědomy a přijaly opatření (relativně silná armáda, silné opevnění), která měla buďto Německo odradit od útoku jejich směrem, nebo alespoň zadržet nápor nepřítele, dokud nepřijde pomoc. Nakonec se však přes předchozí varování německý úder ukázal natolik zničující, že veškeré plány na úspěšnou obranu padly a akce francouzské a britské armády směřující na podporu hroutícím se armádám Belgie a Nizozemí se staly jednou z příčin jejich porážky.

Dánsko, Norsko, Švédsko

Tyto tři Severské země podobně jako Finsko propagovaly přísnou neutralitu. Pevně doufaly, že se konfliktu zcela vyhnou, ale celá věc byla komplikována enormním významem švédské železné rudy pro Třetí říši a blízkostí agresívního Sovětského svazu. Zatímco druhá hrozba byla nakonec díky neúspěchům Rudé armády v Zimní válce alespoň částečně zažehnána, hrozba ze západu se nakonec realizovala. Význam železné rudy ze Švédska byl natolik zásadní, že ani Německo, ani Velká Británie s Francií nehodlaly respektovat neutralitu Severských zemí. Velká Británie s Francií několikráte porušily neutralitu norských výsostných vod a během Zimní války pod záminkou pomoci Finsku Severským zemím vyhrožovaly a zjevně připravovaly invazi, která by, pokud by se uskutečnila, zcela zničila německý válečný průmysl. Německo, které pravděpodobně zprvu plánovalo neutralitu severských zemí dodržet (možná s výjimkou Dánska), pod tlakem výše zmíněných událostí raději změnilo názor a v roce 1940 provedlo invazi do Dánska a Norska, aby své životně důležité zdroje ochránilo. Neutralita Švédska zůstala z větší části nedotčena, byť se to neobešlo bez mnohých ústupků.

Španělsko a Portugalsko

Státy Pyrenejského poloostrova se v druhé světové válce výrazněji neangažovaly. Portugalsko představovalo neutrální území, které se zásadně nemíchalo do konfliktu vůbec.

Španělsko zase zápasilo s vlastními problémy. Země byla po celá třicátá léta zmítána politickými střety mezi tzv. „Rudým“ a „Černým“ Španělskem. Situace se prudce zradikalizovala po volbách v roce 1936, které vyhrály levicové strany. Radikální strany levicové koalice hlásící se ke komunismu a anarchismu se rozhodly využít příležitosti a začaly si vyřizovat účty se svými oponenty z řad fašistů, konzervativců a římskokatolické církve nejen pomocí ne vždy demokratických zákonů, ale také násilím a vraždami, které levicová vláda minimálně tolerovala, v některých případech dokonce podporovala (nutno ovšem dodat, že vraždění se dopouštěla i fašistická opozice).

Rudý teror sílil a jeho bezprostředním následkem bylo, že 17. července propuklo v zemi povstání vedené generálem Franciscem Francem. Tato Španělská občanská válka je někdy považována za přímou předehru druhé světové války, nebo dokonce za její součást. Zatímco provládní „Rudé“, resp. „Republikánské“ straně se dostalo podpory ze strany Francie a Sověstkého svazu, povstalecká „Černá“, resp. „Nacionalistická“ strana byla podpořena Německem a Itálií. Španělsko se tak stalo zemí, kde si tyto státy poměřily síly a vyzkoušely nové zbraně a bojové taktiky. Německo si zde vyzkoušelo zásady tankového boje, nasazení vojenského letectva a některá nová děla, zejména 37 mm protitankové dělo a víceúčelové 88 mm protiletadlové dělo. Došlo zde též k prvnímu masovému použití zápalných lahví jakožto účinné protitankové zbraně. Zatímco německá strana bezbytku poznatky z tohoto bitevního pole zužitkovala, sovětská strana si vedla o poznání hůř. Většího uplatnění se dostalo pouze poznatkům o používání a výrobě Molotovových koktejlů a požadavkům na výrobu lépe pancéřovaných tanků. Naopak poznatky týkající se taktiky tankového boje byly veliteli Rudé armády pominuty a ani zkušenosti týkající se vedení leteckého boje nebyly vzaty v úvahu tak, jak by měly.

Rozhodlo-li však něco tuto válku, spíše než zahraniční pomoc (zhruba vyrovnaná) to byly vnitřní faktory: omezené schopnosti republikánských velitelů, nejednotnost jejich velení, vysoce negativní vliv komunisty prosazovaných politických komisařů a zejména vnitřní rozpory a boje, které nakonec vyústily v to, že tuto stranu ovládly radikální anarchistické a komunistické oddíly, které se navzájem vyvražďovaly.

Po vítězství Franca, který měl být proč zavázán fašistickému táboru, to nejdříve vypadalo, že Německo a Itálie získaly nového spojence, brzy se však ukázalo, že to je omyl. Španělsko sice omezilo průchod uprchlíků před nacismem skrze své území a souhlasilo s odchodem dobrovolníků na východní frontu, ale tím se jeho ochota k angažovanosti vyčerpala. Odmítlo se připojit k válčení Osy, odmítlo povolit průchod jednotek Osy přes své území (čímž pohřbilo plány Německa na likvidaci Gibraltaru) i další požadavky. Francovi tak druhá světová válka přinesla v očích některých historiků pověst „machiavellistického génia“, který si od Hitlera vzal mnoho, aby mu pak na oplátku nedal prakticky nic.

Poslední kroky k válce

Ještě na počátku roku existovaly v Evropě (potažmo ve světě) tři bloky, které již pomalu šly do války a které byly navzájem znepřáteleny mezi sebou navzájem: Osa a s ní spojené státy, Francie a Velká Británie plus malé státy pod jejich ochranou a SSSR. Pokud se vůbec očekávalo nějaké překvapení a změna rovnováhy sil, tak se hledalo ve vztahu mezi Francií a SSSR, neboť vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a v občanské válce ve Španělsku bojovaly na stejné straně. Jak však již bylo řečeno, Velká Británie odmítla garantovat a podporovat Stalinovu hegemonii a ten tudíž pragmaticky dospěl k závěru, že Německo mu může nabídnout více. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stal Vjačeslav Michajlovič Molotov, který neváhal veřejně prohlásit, že nejraději jedná s diktátory, neboť tam je to vždycky jednodušší. 23. srpna 1939 uzavřela Hitlerova Třetí říše prostřednictvím svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa se Sovětským svazem (za který se podepsal Molotov) pakt o neútočení, který vešel ve známost jako Pakt Ribbentrop-Molotov, který zcela rozvrátil veškerou rovnováhu v Evropě a uvolnil Hitlerovi i Stalinovi ruce k zahájení expanze. A ačkoliv již samotný pakt vyděsil Velkou Británii, Francii i jejich spojence, nebyl nic proti tajnému dodatku, který obsahoval jmenovité rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem a který výslovně připouštěl likvidaci Polska. Cesta k válce byla volná.

Průběh války

1939

Second world war europe 1939 map de.png Invaze do Polska

Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie…). Ovšem tyto věci měly mít vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpěl rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku a Polsko tak „dorazil“. Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec jej však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit.

Zimní válka

Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo se na další fázi bojů, tentokráte proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spoluprácí (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se „seriózními návrhy“, posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21 dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, jí staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina představoval směs neuvěřitelného diletantismu a naprosto mylných předpokladů a rozhodně nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.

1940

Second world war europe 1940 map de.png SSSR zahájil druhou fázi operací proti Finsku 1. února 1940. Proti unavené finské armádě, která již trpěla akutním nedostatkem munice, byly vrženy obrovské síly (poměr mužů bojových liniích byl 1:10 až 1:15 ve prospěch Rudé armády). Po 15 dnech intenzívních bojů prolomila sovětská vojska hlavní opevnění Mannerheimovy linie a po dalších 21 dnech překročila Viipurský záliv. Finská armáda byla k smrti vyčerpána a ztráty bojových jednotek dosáhly 40% původních stavů, nicméně stále ještě držela frontovou linii. 13. března 1940 bylo uzavřeno příměří, podle jehož podmínek poskytlo Finsko SSSR velkou část svého území a další ústupky.

Zimní válka měla za následek tři věci:

prudký pokles reputace Rudé armády
reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě + odstranění Vorošilova z jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto by Rudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a SSSR zlikvidován)
zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat Norskou neutralitu a tudíž i nutnosti Dánsko a Norsko obsadit.

Konec Zimní války zastihl Velkou Británii a Francii v poslední fázi příprav invaze do Skandinávie (přesněji řečeno Norska a Švédska) a sebral jim záminku pro tuto operaci. Obě země i nadále pokračovaly váhavě v přípravách, ale zdlouhavé rozhodování, jak zdůvodnit narušení tradiční neutrality těchto zemí, dalo Německu, které se k akci rozhodlo až na poslední chvíli, šanci dohnat ztrátu. Nakonec obě strany spustily své akce prakticky současně: 8. dubna zahájilo britské loďstvo zaminovávání norských výsostných vod. Na druhý den přinesla řádná vydání novin obsáhlé zdůvodnění britské vlády, proč se rozhodla narušit Norskou neutralitu, rozhlas a mimořádná vydání pak oznámily, že Německo zahájilo invazi do Dánska a Norska, aby (dle vlastního odůvodnění) ochránilo neutralitu těchto států (viz Operace Weserübung).

Pro západní spojence představovala německá invaze šok, byť podle odborníků nejdříve spíše příjemný. Postupem času se však ukázalo, že odborníci se buďto mýlili, nebo to britské námořnictvo a expediční sbor nenapravitelně zpackaly (pravda bude asi někde uprostřed). Německo rázným a skvěle připraveným útokem (byť místy až příliš riskantním a velkorysým - viz Narvik a Oslo), obsadilo všechny klíčové body a porazilo Norsko dříve, než se to zmohlo na odpor (pokračující odpor norských jednotek ve vnitrozemí už nemohl být dostatečně účinný). Britské vylodění u Narviku nepředstavovalo adekvátní protitah, navíc německé letectvo si nad Norskem v té době už dávno vypracovalo absolutní vzdušnou převahu a britský expediční sbor by byl odsouzen ke zkáze nebo evakuaci, i kdyby zkáza Francie a stupňující se bitva o Atlantik nepřinutila Velkou Británii přesměrovat většinu kapacit jinam.

Bitva o Francii

10. května zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemí a měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavní útok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schieffenova plánu. Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly. Druhý německý útok, ten skutečn2 hlavní, však směřoval jižněji - přes Ardenny (které byly tehdy západními spojenci považovány za „nepřekročitelné“ pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení. Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit. To se také podařilo (až na většinu anglického kontingentu, který byl (bez těžkých zbraní) evakuován od Dunkerque. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velení nedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už byl zřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičního sboru, který se u Arrasu pokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úder byl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byť německé velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha ve vzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno narozdíl od německého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele.

Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuace britských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusy francouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrově i snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jediným úspěchem francouzských vojsk byl výprask uštědřený Italům. Itálie totiž ve snaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižní Francii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabších francouzských rezerv ostudnou porážku.

Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie sama se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo, aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilo francouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Na východě zatím SSSR násilně zabral Pobaltské státy a anektoval rumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik.

Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwafe neuspěla ve své snaze zničit RAF a Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně ho zajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředit na Operaci Barbarossa. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončila debaklem (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokonce začali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážku utrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálska rozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Brity do Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí být definitivní.

V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii. To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.

1941

Second world war europe 1941 map de.png Přechodné uklidnění bojů po likvidaci Francie dalo Německu čas na další rozšiřování, dozbrojování a přezbrojování vojsk a přípravu dalšího úderu. Hitler váhající mezi úderem proti Velké Británii a Sovětskému svazu si nakonec vybral druhý cíl: jednak jeho Luftwaffe nedokázala zničit RAF natolik, aby vylodění nepředstavovalo neúměrné riziko a nevyhnutelné těžké ztráty, jednak dospěl k závěru, že Sovětský svaz bude snadno zlikvidován ještě během roku 1941. Velká Británie zatím stupňovala své úsilí a boj proti Itálii na periferních bojištích v oblasti Středomoří a Afriky a pokračovaly i boje mezi Řeckem a Itálií na Balkáně. Second world war europe 1941-1942 map en.png Soustředění války na tato bojiště ukázalo, jak slabá je ve skutečnosti Itálie. Na Balkáně byla v hluboké defenzívě a série drtivých porážek ji zastihla i v Africe. Britský protiútok na přelomu let 1940/1941 rozdrtil prvioliniové italské jednotky a pronikl hluboko na italská území v Severní Africe, během jara 1941 pak Velká Británie zlikvidovala italské panství v Etiopii. Hitler tak byl přinucen víceméně proti své vůli a svým záměrům zasáhnout v Severní Africe (únor 1941), kam vyslal Rommelův Afrikakorps a na Balkáně, kde původně plánoval pouze akci proti Řecku, ovšem převrat, který v Jugoslávii smetl proněměckou vládu (a byl podle některých autorů spoluiniciován i Velkou Británií a snad i Sovětským svazem) jej přiměl neplánovaně rozšířit úder i na tuto zemi. Řada autorů zdůrazňuje, že nutnost zásahu na Balkáně, jeho rozšíření o Jugoslávii a posílení těchto zemi o britské jednotky mělo klíčový význam pro vývoj celé druhé světové války, když přinutilo Hitlera k odložení zahájení operace Barbarossa, neboť musel k zásahu povolat část klíčových jednotek určených pro její provedení. Ztracený čas mu pak zřetelně chyběl. Řada jiných ovšem tento fakt zpochybňuje, např. Hart udává, že podle vzpomínek německých velitelů bylo tehdy počasí na východě natolik deštivé a nevhodné pro útok, že by akci bylo nutno odložit tak jak tak.

Výsledkem německé intervence bylo ovládnutí celého Balkánu a Peloponésu silami Osy, které pak završila úspěšná Invaze na Krétu (20. květen 1941). Horší to bylo v Severní Africe a Středomoří obecně, kde to vypadalo na dlouhodobý boj. Ukázalo se, že Hitler není ochoten pro tuto vyčlenit dostatečné síly, neboť je potřeboval v Sovětském svazu. Plánované operace proti Maltě a Gibraltaru se nikdy neuskutečnily a situace v Severní Africe se měnila jak na houpačce.

V létě se tvář války radikálně změnila, když německý útok na Sovětský svaz (operace Barbarossa), který započal 22. června 1941, zahájil Velkou vlasteneckou válku a zcela změnil válečnou situaci. Většina válečného úsilí Německa se napřela proti Sovětskému svazu, který měl být definitivně rozdrcen ještě v průběhu roku. Navzdory obrovským úspěchům Wehrmachtu se však takovýto předpoklad ukázal jako přespříliš optimistický a Německo se tak ocitlo v dlouhodobém a velmi vyčerpávajícím zápase s nepřítelem, který měl nad ním zřetelnou převahu v lidských, surovinových a částečně i průmyslových kapacitách. Tento boj pohlcoval prakticky veškeré jeho válečné kapacity, takže ostatní bojiště musela být zanedbávána. Za těchto okolností samozřejmě ožila britská strana, která využila zaneprázdnění Německa a americké materiální (a částečně i vojenské) pomoci a záhajila rozsáhlé protiakce na severoafrickém a středomořském válčišti.

Na konci roku pak přišla definitivní gradace konfliktu: mocenské spory mezi expandujícím Japonskem a velmocemi a přesvědčení Japonska, že jeho protivníci jsou rozhodujícím způsobem dočasně oslabeni, vedly k tomu, že se císařství rozhodlo vstoupit do války. 7. prosince 1941 svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku. Japonsko prudce útočilo v Pacifiku a Asii jak na americké základny, tak na britské, francouzské a holandské kolonie. Hitler byl pod prvními dojmy patrně přesvědčen, že USA budou rychle poraženy Japonskem a že konec konců už nyní zasahují do jeho války s Británií a SSSR natolik, že už to prakticky je válka (dodávky Británii a Sovětskému svazu, doprovod britských konvojů), takže bez zábran vyhlásil USA 11. prosince válku také. Taktéž doufal, že Japonsko na oplátku podpoří jeho válečné snažení v SSSR, nicméně to něco takového ani nenapadlo. Tyto výše zmíněné akty přispěly k propojení dosud oddělených válčišť v Evropě a Asii(resp. Atlantiku a Pacifiku), přivedly Spojené státy americké do války a vedly k dotvoření zřetelných spojeneckých koalic.

1942

Rok 1942 představoval zlomový rok války. Koalice se již zformovaly a bylo nanejvýš zřejmé, že pokud mocnosti Osy urychleně nevyužijí své vojenské převahy a strategické iniciativy, čeká je porážka, neboť jejich protivníci disponovali zdrcující převahou v průmyslových, lidských i surovinových zdrojích. Osa potřebovala rychlé vítězství, než naběhnou obrovské průmyslové kapacity Spojených států, urychleně přesměrovávané na válečnou výrobu. Tento fakt diktoval do značné míry akce obou hlavních členů Osy, Německa i Japonska.

Zpočátku to pro ně vypadalo ještě slibně, Německo zahájilo novou rozsáhlou ofenzívu v jižní části východní fronty a Japonsko sklízelo bohaté plody své ofenzívy, zahájené na konci minulého roku.

1943

Second world war europe 1943-1945 map de.png

Bitva u Stalingradu

1944

6. června vyústila operace Overlord v Den D vyloděním spojenců na pobřeží Normandie.
v prosince začala poslední německá protiofenzíva v oblasti Arden na západní frontě.

1945

Jaltská konference

Pražské povstání a Pražská ofenzíva.

Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki

2. prosince 1942 se americkému vědci italského původu Enrikovi Fermimu zdařila první řízená řetězová reakce. Hlavní práce na konstrukci atomové bomby spočívala na pracovním týmu fyzika Julia Roberta Oppenheimera v Los Alamos v Novém Mexiku. Na konci května 1945 prohlásil Oppenheimer, že je atomová bomba vyrobena.

Japonsko vyjednává

18. červenec. Představitelé tří vítězných velmocí (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvali na postupimské konferenci japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila (premiér Suzuki 27. 7. dokonce prohlásil, že jeho vláda „bude ignorovat požadavky Spojenců“). Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníků 30. července na ostrov Timian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy.

Přes stálý postup Spojenců v Tichomoří se Japonsko zdráhalo přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Americký prezident Truman byl zneklidněn, neboť vysoké americké ztráty při dobývání Okinawy (7613 padlých a 31 907 raněných) mohly při delších bojích nebezpečně narůst, zejména až se Spojenci vylodí na japonských hlavních ostrovech, kde je očekávaly více než 2 miliony dobře vyzbrojených japonských vojáků. Za této situace se museli Američané rozhodnout, jak co nejrychleji ukončit válku na Dálném východě. Aby zabránil velkým americkým ztrátám, rozhodl Truman, že k definitivnímu zničení japonského odporu použijí Spojené státy atomovou bombu.

Bombardér B-29 vzlétl 6. srpna ve 2.35 z ostrova Timian a vydal se nad Hirošimu. Bombometčík major Tom Feerebee dostal v 8.13 rozkaz, aby atomovou bombu, nazvanou Little Boy, svrhl. O 2 minuty 17 sekund později byla bomba svržena a za 43 sekund vybuchla 600 metrů nad Hirošimou, kde došlo k ohnivé bouři o rychlosti 1200 kilometrů za hodinu; všeničící žár trval více než 6 sekund. Do vzdálenosti 1,5 kilometru od epicentra výbuchu se hroutily zdi a ještě v oblasti do čtyř kilometrů vypukly vlivem tepelné vlny požáry. Radioaktivní záření mělo smrtící účinek do okruhu jednoho kilometru od místa výbuchu. Počet mrtvých podle prvních zjištění dosáhl 78 150, k tomu ještě přibylo 13 939 nezvěstných a 9284 raněných. (Celkový počet obětí první atomové bomby se odhaduje na 150 až 200 tisíc.)

V Japonsku vzbudil útok obrovský zmatek. Sovětský svaz však vyhlásil 8. srpna Japonsku válku. Japonská vláda se přesto nemohla odhodlat ke kapitulaci - odpor vojáků byl příliš silný. Prezident Truman se proto rozhodl svrhnout další atomovou bombu. Za první cíl byla určena Kókura, náhradním cílem bylo Nagasaki.

9. srpna po třetí hodině ráno odstartoval letoun s účinnější, plutoniovou bombou, pojmenovanou na počest W. Churchilla Fat Man (Tlouštík). Protože nad Kókurou byla špatná viditelnost, zamířil letoun nad Nagasaki - přístavní město s 200 000 obyvateli. V 11.01 byla bomba svržena; vybuchla 600 metrů nad zemí a zabila přes 30 000 lidí. Až poté se rozhodla japonská Nejvyšší rada přijmout kapitulaci.

Výsledky války

Vítězové a poražení

Nové technologie

Snaha o co nejdokonalejší zbraně vedla k prudkému rozvoji jak zbraní tak technologií. Ještě během války došlo k prudkému rozvoji jaderných technologií a vývoji a použití jaderných zbraně, raketových technologií (jejichž vrchol ve zbrojní výrobě představovaly německé V1 a V2). Německá strana i Západ vyvinuly proudové letouny ústící v novou generaci bojových letadel. Došlo k velkému zlepšení v oblasti dělostřelectva, objevily se nové a efektivnější typy řízení palby u námořních lodí, nové zaměřovače a specializovaná dělostřelecká munice, určená pro boj proti pevnostem a obrněné technice. Prudký vzrůst výkonu a efektivity motorů dal vzniknout těžce opancéřované technice, jakou si odborníci před válkou dokázali jen těžko představit. Objevila se úplně nová zařízení, která před válkou vůbec neexistovala, nebo existovala, ale v nepříliš nepoužitelné podobě, jako byl např. radar.

Studená válka

Podívejte se též na

První světová válka
Pařížské předměstské smlouvy – k poválečnému uspořádání, německým reparacím
Mnichovská dohoda
Protektorát Čechy a Morava
Holocaust
Španělská občanská válka

Externí odkazy

WWII, divisive memories (en) na cafebabel.com
Kvalitní web o 2. světové válce
World War II Military Situation Maps (situační mapy západní fronty v Evropě od invaze po vítězství, angl.)
Přehledné zpracování dějin 2. světové války