Adolf Hitler

Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau am Inn, Rakousko – 30. dubna 1945 Berlín) byl jeden z nejmocnějších a nejkrutějších diktátorů moderní doby.

Dětství

Narodil se 20. dubna 1889 jako čtvrté dítě rakouskému celníkovi Aloisu Heidlerovi, který si své jméno na Hitler změnil až po smrti svého otce, Adolfova dědečka, a Klaře Polzlové. Jejich první tři děti zemřely ve velmi brzkém věku během epidemie záškrtu, po Adolfovi ztratili ještě syna a poslední šesté dítě – holčička Paula, sice přežila, ale byla slabomyslná. Klara proto veškerou svou mateřskou lásku, kterou by byla rozdělila mezi 6 dětí, věnovala pouze Adolfovi.

Neustále se mezi odborníky vedou spekulace o tom, jaké národnosti Adolf vlastně byl. Klaru údajně zastihly porodní bolesti, když byla navštívit svého manžela v práci na celnici na německé straně hranic, kde posléze Adolfa i porodila. S dítětem však přešla zpět na rakouskou stranu, kde Adolf vyrůstal v městečku Braunau am Inn.

Již od raného dětství snil Adolf o kariéře umělce. Studijní výsledky na základní škole měl vynikající, ale na střední škole nastal obrat, kdy v některých předmětech vynikal a jiné naprosto ignoroval. V žádném případě nechtěl pokračovat ve stopách svého otce a stát se úředníkem. Prvních 17 let svého života býval mladý Adolf často svědkem násilnických a sexuálních útoků alkoholického otce na svou matku. Alois Heidler – Hitler zemřel roku 1903 na srdeční infarkt. Jeho epitaf (Ta ostrá slova, která občas vyšla z jeho úst, nemohla pošpinit žhavé srdce, které bušilo v jeho nitru) vytvořil Adolfovi velmi mylnou představu o jeho otci. O 4 roky později neuspěl Adolf při zkouškách na Všeobecnou malířskou školu na Umělecké akademii ve Vídni. Rektor mu doporučil spíše studium architektury, k tomu mu však chyběla maturita.

Brzy poté onemocněla Adolfova matka Klara rakovinou prsu. Jejím lékařem byl Žid Eduard Bloch, který rovněž léčil Hitlerovi syfilis. V této době byl Adolf Hitler na studiu ve Vídni kam mu zavolali, aby se vrátil zpět do Lince, kde jeho matka pomalu umírala ve velkých bolestech. Na Hitlerovo naléhání dr. Bloch podal Klaře jodoform, který se jen velmi výjimečně používal při léčbě zhoubných nádorů. Ten ale nepomohl, naopak jen zvýšil trýznění, způsobil halucinace a přivedl Klaru do agonie, v níž zemřela. Hitler byl smrtí své matky velmi zdrcen a existují názory, že jednání Dr. Blocha bylo jedním z důvodů jeho počínající nenávisti vůči Židům. To však nekoreponduje s tím, že za nacistické vlády byl Eduard Bloch z Hitlerovy vůle ušetřen perzekuce a Hitler jej dokonce nazval „ušlechtilým Židem“. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně.

Formování politické osobnosti

Protože cesta do umělecké sféry se mu uzavřela, věnoval se převážně četbě a politickým otázkám. Z počátku byl Hitler nakloněn sociální demokracii a to zvláště pro to, že se zasazovali o lepší životní podmínky dělníků, ale nakonec se stal ostrým protivníkem marxismu a zároveň i Židů, o nichž si myslel, že se právě pomocí marxismu snaží dosáhnout toho, aby dělníky získali pro své účely při sociálních a hospodářských problémech. Stále silněji v něm převládal skoro mystický obdiv k německému národu a rasové čistotě.

V jeho životopise chybí jeden rok pobytu ve Vídni. Spekuluje se o tom, že byl v té době hospitalizován na klinice, kde si léčil syfilis. Rovněž proto poučoval Hitler své známe o zákeřnosti prostituce a pošetilosti mladíků, kteří jí podléhali.

Podle popisu se tehdy oblékal do bavorského horského kroje, který sestával z kožených kraťasů, které ještě více znázorňovaly jeho křivé nohy, dále z bílé košile a kšand. Měl ženskou postavu, široké boky, úzká ramena. Nikdy nechodil v čistém oblečení, měl špinavé nehty a zkažené hnědé zuby.

První světová válka

Roku 1913 se z Vídně odstěhoval do Mnichova. Odůvodnil to tím, že se chtěl vyhnout službě v rakouské armádě. Povolávací rozkaz ho sice neminul, ale u komise si dokázal prosadit svou a byl uznán služby neschopným. Navzdory tomuto však v roce 1914, dva týdny od vypuknutí války, narukoval k dělostřeleckému regimentu bavorské armády. V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy. V zimě roku 1918 byl odvezen po otravě plynem do lazaretu v Pomořanech. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelech a ničitelech nordického světa - Židech. Pravděpodobně v tuto dobu se zformovala jeho nenávist vůči židům a všem ostatním rasám, ačkoliv on tyto myšlenky formuloval zhruba o 5 let později. Tímto vysvětlením mu vše začalo dávat jasný smysl - Německu vrazili do zad dýku Židé. Svoji činnost chápal jako „povinnost“ ochránit Německo před touto pohromou a dovést jej k cíli, k němuž bylo podle jeho názoru předurčeno.

Dne 18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Německo tuto smlouvu podepsalo pod tlakem ultimát 28. června. Byly mu nadiktovány nejhorší podmínky: reparace stávající z odstoupení 13% říšského území, vydání válečné flotily a značného omezení výzbroje armády. Rovněž bylo Německo uznáno jako jediný viník války, což vyvolalo značné rozhořčení.

Dne 5. června 1919 byl Hitler odvelen do objasňovacího kurzu, v němž měli demobilizovaní vojáci získat základní principy pro státoobčanské myšlení. Na těchto kurzech přednášel ing. Feder, jehož ideje, že za neštěstí Německa mohou jen a pouze Židé, značně ovlivnily Hitlera.

Hitlerovy začátky v NSDAP

Po skončení války neměl Hitler kam jít. Jeho známí se vrátili ke svým zaměstnáním, kdežto on nebyl ničím vyučen. Reichswehr ho nasadil jako důstojníka do objasňovacího oddělení a v této funkci byl pověřen návštěvou shromáždění tehdy bezvýznamné skupiny Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei - DAP). Toto shromáždění se konalo 24. února 1920 v Mnichově. Hitler ihned převzal iniciativu a v pětadvaceti bodech spolu s předsedou strany Drexlerem jako dalším řečníkem vytyčil politický program strany. Od tohoto dne se strana jmenovala Národně socialistická německá dělnická strana (Nazionalsozialistiche Deutsche Arbeitpartei - NSDAP). Požadoval v nich, na základě práva na sebeurčení národů, semknutí všech Němců, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií a zvláštní zákonodárcovství pro Židy s možností jejich případného vyhoštění.

Kromě šíření antisemitismu Hitler propagoval sociálně politické požadavky. Směšování nacionalistických a socialistických hesel mělo u mnoha lidí ohromnou odezvu. NSDAP bylo spojováno zejména s Hitlerovým jménem. Bylo mu nabízeno předsednické křeslo strany, které odmítal z důvodu, že se viděl především v propagandě. V červenci 1921 zcela překvapivě vystoupil ze strany a vyslovil požadavky, bez jejichž splnění se nebyl ochoten vrátit. Vzhledem k Hitlerově pozici byly jeho podmínky splněny, tím se však stal fakticky nazpochybnitelným vůdcem strany.

Na dalším shromáždění NSDAP 29. července Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika.

Mnichovský puč

V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a Bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Mnichov tuto skutečnost odmítl přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimiž vynikali hlavně Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm a Alfred Rosenberg, kteří se rozhodli, že nadešel čas převzít nad Bavorskem otěže. Hitler se pokusil převzít moc (8. a 9. listopadu), ale tento pokus byl prakticky ihned zmařen. Po tomto kroku byl A. Hitler odsouzen za velezradu k pěti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl podmínečně propuštěn. Ve vězení napsal svoji knihu Mein Kampf (Můj boj), kde Hitler seznámil okolí se svými cíli, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy.

NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu.

Od kandidatury na prezidenta po druhou světovou válku

Ve stejném roce skončilo i Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, ve druhém byl ale těsně poražen Hindenburgem. Dne 31. ledna 1933 ho Hindenburg jmenoval říšským kancléřem.

Poté co se A. Hitler dostal k moci začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušet se zlikvidovat své odpůrce. Požář Říšského sněmu z 27. února mu poskytl příležitost začít se zaútočením na komunisty.

Jeho ekonomická politika měla značné úspěchy a postupný přechod na vojenskou výrobu výrazně snížil nezaměstnanost, inflaci a úrověň průměrné německé domácnosti.

V Zahraniční politice se A. Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly byly nevýhody takřka nulové.

V roce 1934 se Hitler rozhodl zakročit proti nespokojeným SA a některým dalším skupinám především tzv. konzervativcům. Takto vyprovokované násilí vstoupilo do dějina jako Noc dlouhých nožů.

Dne 1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel říšský prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. Dne 17. listopadu 1933 měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Důležité bylo také uzavření desetiletého německo-polského paktu o neútočení, které Hitlerovi jen přispělo do voleb v Sárské oblasti. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března byla znovuzavedena všeobecná branná povinnost. Rovněž byly zrušeny vojenské podmínky Versailleské smlouvy.

Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Anglií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území Porýní.

Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu že 12. března 1938 A. Hitler podepsal rakouský anšlus a německá vojska obsadila Rakousko.

Dne 29. září došlo k Mnichovské konferenci, kterou lze považovat za výrazný úspěch politiky A. Hitlera.

Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal vůdce, aby se směl oženit se ženou z lidu. Vůdce svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornografická herečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche obviněn z homosexuality. Vůdce byl touto zradou zklamán a oba muže propustil. Von Fritsche byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii. Spekuluje se ale také o teorii, že Hitler mylně obvinil tyto politiky, aby sám získal kontrolu nad armádou, kterou potřeboval pro své plány a navíc ho měla chránit.

Druhá světová válka

Koncem března nechal Hitler Ribbentropem rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Jádrem byl požadavek navrácení Gdaňska Německé říši. Jelikož se nepovedlo věci vyjednat politicky, proto se v polovině srpna Hitler rozhodl napadnout Polsko.

Velkým úspěchem politiky A. Hitlera bylo uzavření německo-sovětského paktu o nenapadení z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Molotov a jeho německý kolega Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma státy.

Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita, některé jeho chyby se ve válce opravdu projevily zásadním způsobem.

Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Stauffenbergův pokus o převrat). 20. dubna 1945 oslavil své 56. narozeniny. O deset dní později 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole. Jeho tělo bylo nejspíše potom vyneseno do jednoho z kráterů před jeho bunkrem společně s jeho manželkou Evou, polito benzínem a spáleno. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 8. května 1945 ve 23:03 byla podepsána kapitulace Německa.

Dlouhá léta se vedly spory, jestli se Hitler skutečně zavraždil, či jestli se mu přeci jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. Část jeho lebeční kosti je do dnešních dnů v archivech Moskvy.

Němečtí kancléři | Osobnosti druhé světové války | Narození 1889 | Úmrtí 1945