Československo

Československo ČSR - ČSSR - ČSFR

Československá vlajka
(od roku 1920)	(do roku 1920)
Czechoslovakia COA large.svg velký znak
Czechoslovakia COA medium.svg střední znak	Czechoslovakia COA small 2.svg malý znak
Czechoslovakia COA small.svg malý znak (od 1990)	Czechoslovakia COA 1961-1989.svg znak 1961-1989

Mapy

LocationCzechoslovakia.png
Československo od 1945 do 1992.

ČSR_1918.png
Vznik Československa po 1. světové válce
hranice nově vzniklých států (červeně) a tehdy právě zaniklého Rakouska-Uherska (šedě, pokud rozdílné od nových)

Československo 1935.jpg
Československo v letech 1918–1938

CSR 1938-39.png
Česko-Slovensko v letech 1938–1939
expandujcí Německo (modře), Maďarsko a Rumunsko (šedě), na opětovné rozdělení Polska (zeleně, s právě získaným Těšínskem) se chystají Německo a SSSR (červeně)

Protektorát_Čechy_a_Morava_-_Sudety.jpg
Sudety a Protektorát v letech 1938/39–1945

Národnosti ČSR

(sčitání lidu 1921, zaokrouhleno)


celkem	13,5 mil.
Češi	6,7 mil.	50 %
Němci	3,1 mil.	23 %
Slováci	2,0 mil.	15 %
Maďaři	0,8 mil.	5,5 %
Karpatorusíni	0,5 mil.	3,5 %
ostatní	0,5 mil.	4 %

Československo, také Česko-Slovensko (krátce ale opakovaně). Formálněji Československá republika (ČSR), Československá socialistická republika (ČSSR), Česká a Slovenská federativní republika (ČSFR). Stát ve střední Evropě, který existoval od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Vznikl po 1. světové válce jako jeden z nástupnických států rozpadlého Rakouska-Uherska. Zahrnoval území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“).

Tři čtvrtě století, 1918–1992

Mezi dvěma válkami, 1918–1938

Po vzniku Československa bylo snahou zakladatelů Československa - reprezentovaných např. T.G. Masarykem, E. Benešem a dalšími - bylo vytvořit jednotný, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí.

Tehdy navrhované federativní uspořádání s ochranou a integrací menšin, podle příkladu Švýcarské konfederace, bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Za státní jazyk byl prohlášen jazyk československý.

Prvním československým prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk (T. G. M.), kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Do československých poměrů vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak byl v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných.

Druhá světová válka, 1938–1945

Ústup české politiky před „mnichovskou dohodou“, diktátu podepsaného 29. září 1938, znamenal konec předválečné ČSR, první republiky.

České pohraničí, tzv. Sudety, bylo o den později, 30. září 1938, postoupeno Německu a na Těšínsku částečně Polsku. Podobně byla Maďarsku na jeho severních hranicích postoupena slovenská území.

K rozpadu zbylého Česko-Slovenska, druhé republiky, došlo 14. března 1939. Slovensko toho dne vyhlásilo samostatnost a stalo se satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území dnešního Česka se stalo 15. března 1939 tzv. Protektorátem Čechy a Morava.

Odešla první vlna emigrace. Mnozí z těch, co zůstali, zejména Židé, Romové i jiné národnosti, jakož i odbojáři, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení ČSR, vznikla tedy československá exilová vláda.

Tři roky po válce, 1945–1948

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ.

Podstatná část obyvatel, 3 až 4 miliony, německé a maďarské národnosti, byla „odsunuta“, resp. „vyhnána“, na základě Benešových dekretů v pojetí kolektivní viny se souhlasem spojenců.

První vlna znárodnění převedla jak za války „arizované“, tak i další majetky do rukou nomenklaturních kádrů.

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Jak Beneš, tak i někteří další členové jeho exilové vlády v Londýně tyto přípravy nakonec přinejmenším pasivně tolerovali.

Předpokládá se, že Jan Masaryk, syn T. G. M., exilový a poválečný ministr zahraničí, svůj nesouhlas s touto politikou, krátce po únorovém puči v březnu 1948, nakonec zaplatil životem (existuje však i verze o jeho sebevraždě).

První poválečné parlamentní volby

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů KSČ. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a SSSR jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zklamání naopak zažili národní socialisté s pouhými 24 %. Jako třetí se umístila lidová strana s 20 % a na posledním místě sociální demokraté (15 %). Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana a komunisté vzdor agresivní kampani, která místy hraničila s terorem, získala jen 30 %.

Ale i přes neúspěch na Slovensku získali komunisté 30 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstva vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo premiéra, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.

Od „Února“ k „Listopadu“, 1948–1989

Komunistický puč, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“, následně jeden z hlavních státních svátků, režimem oslavován až do roku 1989.

Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami, vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“ (Milovan Džilas).

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit.

V této době odešla třetí vlna emigrace. Nastoupila tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

1989–1992

Jako důsledek vleklých národnostních sporů Československo zaniklo k 1. lednu 1993, kdy na jeho území vznikly dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika.

Od vzniku k zániku, přehled

Státy, země, území

Základní dohody, smlouvy a listiny

Výhrady ke koncepci Československa (revisionismus)

Území, jež bylo v r. 1918 spojeno do nového státního útvaru, netvořilo nikdy předtím společný stát, navíc jím byla značně neorganicky propojena do jednoho celku historicky i kulturně velice odlišná entika – německý Eger (Cheb) a Karlsbad (Karlovy Vary) se staly součástí téhož unitárního státu jako dnes ukrajinský Užhorod a Čop. Dalším problémem byl politický koncept čechoslovakismu, který ovšem opomíjel zásadní rozdíly mezi historií, kulturou a politickými ambicemi Čechů a Slováků a usiloval o to, aby v novém státě mohla být třímilionová německá komunita prohlášena za regulérní národnostní menšinu, spojil Čechy a Slováky do jediného umělého etnika (tzv. československého národa), jemuž připsal užívání fiktivního „československého“ jazyka.

Tvářnost 1. československé republiky poznamenaly značnou měrou politické koncepce z doby národního obrození, zejména teze, že dějinným posláním Čechů je být hrází Slovanů proti německému živlu, a odpor ke katolické církvi, jež byla Čechy vnímána jako opora bývalé monarchie. Po vzniku republiky byla proto také založena církev Československá.

Je proto logické, že ani Němci, ani Maďaři, ale ani Slováci se s takto pojatou státní ideou nikdy neidentifikovali a hledali pro své národní aspirace jiný rámec než společný stát s Čechy. V případě neslovanských obyvatel Československa k tomu přistoupil jazykový zákon č. 122/1920 Sb. a první reforma veřejné správy v letech 1920–1921, při níž byli československou státní správu nuceni opustit kariérní němečtí a maďarští úředníci.

Značná nerovnost mezi národnostními skupinami československých obyvatel se nejvíc projevila v době velké hospodářské krize, kdy – Němců zbavený – státní aparát upřednostňoval české obyvatelstvo před německým, přestože důsledky krize postihly tíže sudetské okresy, jejichž průmysl byl orientován na výrobu zbytného spotřebního zboží (oděvy, bižuterii, sklo…).

Toto napětí eskalovalo přijetím zákona o obraně státu (č. 136/1936 Sb.), podle něhož mohla okresní policejní ředitelství – bez odůvodnění a s velmi omezenou možností soudního přezkumu – označit kteroukoli osobu za státně nespolehlivou. Státně nespolehlivé osoby pak nesměly pracovat v podnicích, které dostávaly zakázky související s obranou země, a pokud v nich již pracovaly, zaměstnavatel byl povinen je propustit (§ 21 odst. 4 zákona o obraně státu dokonce stanovil, že „pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní“).

Nadpráví Čechů nad Němci, kteří se stali ve vlastní zemi občany druhé kategorie, spolu s protiněmeckým sentimentem vládnoucích (českých) elita, jež namnoze v 1. republice spatřovaly odvetu za „300 let habsburské poroby“, zneužil posléze pro vlastní politické cíle Hitler. To však nemůže zpochybnit racionální jádro nespokojenosti neslovanských národů, které v novém státě žily a které oprávněně usilovaly o emancipaci (heslo „Heim ins Reich!“).

Idea Československa tedy představovala dokonalé a konečné naplnění národnostních a politických ambicí pro Čechy, kteří se s novým státem plně ztotožnili (viz např. novinářská a publicistická díla Karla Čapka), pro ostatní národy byla však druhořadým, dočasným řešením, z něhož legitimně a posléze úspěšně usilovaly se vymanit.