Čechy

Čechy
vlajka Čech (do roku 1920 také vlajka ČSR a v letech 1990-1992 vlajka ČR)
Small coat of arms of the Czech Republic.svg moderní verze historického znaku Čech (současně malý znak české republiky)	Čechy.jpg historický znak Čech
CZ-Cechy-znak.png erb českých králů	CZ-Premyslovci-znak.png knížecí erb Přemyslovců

Základní údaje
Hlavní město:	Praha
Rozloha:	52 065 km²
Počet obyvatel:	přes 6 000 000 (2000)
Hustota osídlení:	121 obyvatel/km²
Nejvyšší bod:	Sněžka (1602 m)
Mapa
Erbenova mapa Čech (1883).jpg Čechy v Habsburské monarchii Čechy po roce 1920 na mapě Česka.png Čechy na mapě Česka
Čechy do roku 1920 a změna hranice po připojení Vitorazska.png \| Česká církevní provincie.png v jejích součaných hranicích]]

Čechy jsou jednou ze 3 historických zemí v dnešním Česku. Na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolními a Horními Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko.

Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (celé území kraje), Liberecký (celé území kraje), Pardubický (většina území kraje), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota).

Čechy byly od počátku politickým centrem dědičných zemí koruny české, ke kterým v různých dobách dále patřily zejména Morava, Slezsko a Lužice.

Název pochází od západoslovanského kmene Čechů. Latinský název Bohemia, původně Boiohaemum, jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích (např. německé Böhmen), je odvozen od keltského kmene Bójů, kteří na území Čech žili od 4. do 1. století př. n. l.

Čechy versus Česko

Po zániku Československa vznikl problém, jaký je jednoslovný obecný název státu Česká republika. Použití názvu Čechy pro celý stát je nesprávné a na Moravě a ve Slezsku je někdy chápáno urážlivě. Problém vyvolal živou veřejnou diskusi, věnoval se mu i Senát ve svém veřejném slyšení ^*.

Jako věcně správné pojmenování celého státu je většinou odborníků označováno Česko, ovšem toto označení má celou řadu zatvrzelých odpůrců, mnozí jej vnímají jako ošklivý novotvar (přestože jím není a bylo použito i dlouho před vznikem Československa), něco nepatřičného či cizorodého. Přesto se v posledních letech používání tohoto označení postupně prosazuje, zvláště díky jeho používání v hromadných sdělovacích prostředcích.

Přírodní podmínky

Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1602 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří.

Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava, Úpa, Orlice, Jizera a Ohře.

Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.

Dějiny

(Vizte též Dějiny Česka.)

Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko), Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané, Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané. Dušan Třeštík však přesvědčivě dovozuje, že tak malé kmeny by byly naprostou historickou výjimkou; na území Čech tedy sídlil pouze jeden kmen.

Kmeni Čechů vládla knížata z dynastie Přemyslovců, která si v 9. století podrobila většinu ostatních knížat pod svou svrchovannou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců.

Morava byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů.

Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou ze zemí rozsáhlé monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly pouhými vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. (Většina Habsburků v době nadvlády nad Čechami požívala současně titulu císař, tím se však myslel císař Svaté říše římské, se kterou se jeho vlastní državy překrývaly jen částečně a říšské země, které měly svého vlastního panovníka, byly habsburským císařům podřízeny jen formálně.)

Po vzniku Československa byly k Čechám 31. července 1920 připojeny i do té doby Dolnorakouské České Velenice s okolím - tzv. Západní Vitorazsko dnes (nazývané Vitorazsko). Naposledy byly Čechy politickou entitou do roku 1949. Za první republiky byla v roce 1927, opuštěna myšlenka historické země nahradit župami. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, krajina Slovenská a země Podkarpatoruská.

1. ledna 1949 bylo území Československa (zjevně podle zásady „rozděl a panuj“) rozděleno na kraje, které nerespektovaly dřívější zemské hranice (zejména Jihlavský kraj, dnes Kraj Vysočina). Tento stav byl konservován i ve správní reformě platné od 1. července 1960 a v roce 2000.

Územní správa

V gotice vzniklo v Českém království 12 krajů. V čele krajů stáli poprávci (iudices provinciales) a 2 krajští hejtmani. V druhé polovině 15. století existovaly tyto kraje:

pražský – kouřimský
slánský neměl poprávce.
žatecký
bechyňský
prácheňský (písecký): v Písku sídlil kmet. Byl spojen s vltavským děkanátem a podbrdskou cudou.
plzeňský
rakovnický neměl poprávce.
litoměřický
boleslavský
hradecký
chrudimský byl spojen s mýtským děkanátem.
čáslavský

K tomu existovaly ještě 4 vnější kraje:

Loketsko
Trutnovsko
Žitavsko
Kladsko

V roce 1714 byla provedena územní reforma:

slánský kraj zanikl připojením k rakovnickému kraji a do Slaného bylo přeloženo sídelní město.
k žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko.
berounský kraj vznikl vydělením Vltavska a Podbrdska z píseckého kraje.
z litoměřického krej bylo odděleno mělnické panství.
k boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství a celé mělnické panství.

V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský.

V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno.

Cechy.zupy.1920.png podle zákona o župním členění z roku 1920]] Roku 1920 byl přijat zákon o župním členění Československa, který byl však realizován pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se však proti němu zvedla vlna nevole, a tak v těchto zemích nevstoupil v platnost. Na jeho základě měly být Čechy rozděleny na 9 žup a území Prahy, přičemž měla být i nadále důsledně respektována historická zemská hranice Čech a Moravy, ovšem země by jako správní celky byly zrušeny.

Členění na kraje bylo znovuzavedeno 1. ledna 1949 a radikálně reformováno v roce 1960. Toto komunistické krajské zřízení však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady. V nové podobě byly kraje obnoveny roku 2000 na základě zákona z roku 1997. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).

Obyvatelstvo

Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Již od počátku 2. tisíciletí byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byli vyhnáni. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci a slovenští Romové. Některé vesnice byly úplně zbořeny a u hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.

Největší města

Praha (1 178 576)
Plzeň (166 274)
Liberec (99 832)
České Budějovice (98 876)
Hradec Králové (98 163)
Ústí nad Labem (96 428)

Doprava

Silniční i železniční síť je do značné míry uspořádána hvězdicovitě s hlavními tahy vycházejícími z Prahy.

Věda a vzdělání

V Praze sídlí Univerzita Karlova, založená ve středověku, České vysoké učení technické, založené v 19. století, několik dalších vysokých škol a také Akademie věd České republiky. Další významné univerzity jsou Jihočeská v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci, Západočeská v Plzni, Technická univerzita v Liberci a fakulty UK v Hradci Králové.

Reference

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1999, 660 pp., ISBN: 80-7106-138-7

Podívejte se též na

Externí odkazy

Vlajky a znaky českých zemí
http://www.libri.cz/databaze/dejiny - F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech, encyklopedická databáze na serveru nakladatelství Libri

Česko

Gourt Home::Gourt :: Čechy